bulharská literatura
bulharská literatura, dospěla k rozkvětu záhy po smrti Metodějově (885), když se jeho a Cyrilovi žáci uchýlili z Velké Moravy na území Bulharska, kde vznikly dvě lit. školy: preslavská a ochridská. Po vládě Symeonově (887 až 927) nastal kult. úpadek, charakterizovaný biskupem Kosmou v traktátu proti bogomilům. Na sklonku druhé bulh. říše (l185-1396) reprezentuje liter. Evtimij Trnovský a jeho žáci. Za turecké nadvlády probouzí nár. vědomí Paisij Chilendarský svými dějinami (1762) a na zač. 19.st. se začínají tisknout bulh. knihy a pronikat buditelské myšlenky z díla duchovních (Sofronij Vračanský) i světských autorů (V. Aprilov, P. Beron). Poezii reprezentuje od 50. let dílo P. R. Slavejkova, G. S. Rakovského, později Ch. P. Boteva, prózu povídky V. Drumeva a L. S. Karavelova, drama dílo D. P. Vojnikova a V. Drumeva. Po osvobození z tureckého panství (1878) připomínají obrozenské tradice klasikové l. M. Vazov a Z. D. Stojanov, rozvíjí se satira (S. N. Michajlovski, A. I. Konstantinov), pěstuje se vesnická real. povídka (I. M. Vazov, Elin Pelin). Reakcí proti realismu je koncem 90. let vystoupení tzv. individualistů v čele s K. Krăstevem a P. P. Slavejkovem, poezii obohacuje na zač. 20.st. symbolismus (P. K. Javorov, D. V. Debeljanov), ale básníci se věnují též poezii sociální (Ch. Smirnenski, D. Poljanov) nebo se obracejí k jiným modernistickým směrům (G. Milev, A. T. Strašimirov). V 60. letech tvoří silná bás. generace (V. S. Chančev, V. N. Petrov, B. N. Dimitrovová), v próze se zdokonaluje zvl. hist. román (A. N. Dončev, G. D. Stoev, V. P. Mutafčievová), prosazuje se osobitá povídková tvorba (J. D. Radičkov, N. A. Chajtov) i drama (J. D. Radičkov).
