bible
bible, [řecky biblia, knihy], soubor kanonizovaných knih žid. a kř. náb., který se člení na Starý a Nový zákon. Starý zákon psaný hebrejsky, je soubor staré hebr. liter.; vznikal postupně od 10. 9.st. př.n.l. do 2.st. př.n.l., v soubor byl uspořádán koncem 1. st. n.l. a kanonizován. Existuje též v překl. aramejském (targúmy), syrském, řec. (Septuaginta), lat. (Vulgata) a v řadě překl. dalších (č. překl. Kralická bible. Lutherův něm. překlad). Obsahuje látky mytol., legendy a pověsti, hist. texty, knihy prorocké, bás. a mudroslovné a tvoří jej Pět knih Mojžíšových (Pentateuch), tj. Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, prorocká liter. (Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, 12 proroků) a další knihy (Žalmy, Přísloví, Kazatel, Job, Píseň písní). Kř. a judaismus jej považují za text svatý, inspirovaný bohem. Vědecký názor dokazuje, že biblické texty vznikaly přirozeným způsobem jako odraz spol., náb. a kult. vývoje starověké Palestiny; při krit. přístupu jsou jedním z pramenů pro dějiny starověkého Předního východu a zvl. pro dějiny náboženství. Nový zákon je soubor 27 knih vzniklých v průběhu prvých dvou st. n.l., mnohdy na zákl. aramejsko-žid. tradice. V kánon byl sestaven v průběhu 2.-4.st., nejst. podoba je psána řec. Obsahuje 4 evangelia, skutky apoštolské, listy a apokalyptický spis Zjevení svatého Jana. Zachycuje náb. představy a ideologii raného kř. na příběhu Kristova života a dějinách prvních kř. obcí. Kř. církve Nový zákon věroučně nadřazují nad Starý zákon a považují jej za hl. náb. autoritu.
