behaviorismus obecně
behaviorismus [bihej-iz-, angl.] 1. psychol. mechanistický směr, jenž vznikl poč. 20.st. jako reakce na introspektivní psychol. Zcela odmítl pojem vědomí a psychickou činnost ztotožnil s chováním, jež chápal jako souhrn reakcí (R) na reálné podněty (stimuly S). S-proměnné byly chápány jako vnější podněty, pozorovatelné vnitřní podněty či nezávisle proměnné aktuální situace, za R-proměnné byly považovány pozorovatelné aktivity celého organismu vůči prostředí. Zakladatelé b. (J. B. Watson, E. L. Thorndike) se snažili vyvodit zákonitosti chování člověka i zvířat ze vzájemných vztahů mezi různě složitými podněty a reakcemi. Tím, že důsledně odmítali studium vnitřních podmínek (tzv. černá schránka) však dospěli k pouhému popisu typických reakcí v typických situacích bez postižení skutečných mechanismů chování. Proto byl v dalším vývoji b. zaveden pojem intervenující proměnné, nahrazující střední článek mezi podnětem a reakcí. Takto vzniklý neobehaviorismus (C. L. Hull, E. C. Tolman, B. F. Skinner) sice ve 30. letech zmírnil radikalismus tezí klasického b., avšak nevymanil se z vlivu operacionalismu (intervenující proměnné jako myšlenková konstrukta bez skutečného obsahu). Proto ani neobehavioristé svým agnostickým přístupem k řídícím procesům chování nepřekonali mechanistickou koncepci b., která se ukázala jako plodná pouze v návaznosti dílčích poznatků (zejm. těch, jež čerpaly z teorie podmiňování) na jiné vědní obory (kybernetiku, bioniku); 2. sociol. vznikl přenesením idejí a metod b. v psychol. do oblasti sociologie a byl zejm. v době svého největšího vlivu v USA považován za součást komplexu behaviorálních věd, jež uplatňovaly behavioristická hlediska také v antr., sociální psychol. a pedag. V amer. sociologii jej představoval především novopozitivisticky orientovaný G. A. Lundberg, později v západoněm. sociologii skupina stoupenců tzv. vědy o chování (G. C. Homans). Jako v psychol. i v sociol. se b. filoz. opíral o pozitivismus a pragmatismus. Spol. jevy a procesy redukoval na výsledky akcí a reakcí jednotlivců. Tím, že spol. zákonitost chápal jako zákonitost individuálního chování, převáděl vlastně sociol. na psychologii. Stoupenci b. v sociol. využívají zejm. behavioristické teorie učení, rozvinuté v koncepcích B. F. Skinnera. Empiricky popisované chování se zkoumá hl. z hlediska jeho regulace, přičemž novější b. se snaží integrovat i jiné koncepty, jako socializaci a sociální kontrolu.
