barok
barok [fr. < port.], baroko - ang. baroque - sloh v evr. um. od konce 16. do sklonku 18.st.; 1. výtv. um. označení užívané od 18.st., pochází pravděpodobně od port. názvu nepravidelné perly (barocco); typologicky je b. chápán jako pozdní fáze um. slohů, hist. jako styl jednoho období. - B. se konstituoval v Itálii a rozšířil se po celé evr. a lat. amer. oblasti; pro dosah a pro proniknutí do všech um. i životních projevů bývá považován za poslední evr. univerzální sloh; dominoval zejm. v kat. zemích, a ačkoli doprovázel polit. zaměřenou protireformaci, nebyl jen projevem církve a reprezentací vládnoucích šlechty, ale také um. pro široké měšťanské a lid. vrstvy. - Periodizace it. b.: 1580 až 1600- kolem 1625 raný b., kolem 1625- kolem 1675 vrcholný b., kolem 1675- kolem 1750 pozdní b. a rokoko. B. umožnil pronikavý rozvoj nových um. typů a druhů (mravoličná malba, krajinomalba, portrét, zátiší) a promítáním individuality a subjektivity do um. projevu prohloubil smysl pro psychol. problémy; v arch. se vyznačoval prohnutými plastickými formami, křivkami a složitými prostorovými kompozicemi, výrazným uplatněním světla a syntetizujícími snahami (jednotné uplatnění všech um. druhů v jednom díle); hl. představiteli arch. byli v Římě G. L. Bernini a F. Borromini, v Turíně G. Guarini, v soch. G. L. Bernini a klasicisticky zaměřený A. Algardi; v mal. Caravaggio a hl. představitel benátské malby G. B. Tiepolo, autor m. vedut Canaletto a F. Guardi. - V Čechách byla léta 1620-1640 až 1650 dobou přípravy ještě prostoupené manýrismem, 1640 až 1650 - okolo 1690 rozvoj raného b., 1690-1730 až 1740 vrcholný b., 1730 až 40 - okolo 1750 rané rokoko s pozdním b., okolo 1750-1780 až 1800 se vázalo rokoko s klasicismem v rámci pozdní barokní kult. B., vnášený po Bílé hoře do Čech jako nástroj rekatolizace s postupným sžíváním s domácím prostředím, nabyl charakteristických č. rysů; uplatnily se v něm estetické sklony a dispozice utvářené got., renes. a rudolfínským manýrismem; po ztrátě samostatnosti se b. stal hl. činitelem kult. kontinuity. Představiteli arch. v č. zemích byli C. Lurago, F. Caratti, J. B. Mathey, později Dienzenhoferové a Santini; v soch. J. J. Bendl, M. B. Braun a Brokofové, později I. F. Platzer; mal. reprezentovali K. Škréta, M. Willmann, J. K. Liška, P. Brandl a J. Kupecký, V. V. Reiner, v rokoku N. Grund. V.t. barevnou ilustrační přílohu; 2. hud. období asi 1580-1750; obecné rysy hud. b. jsou patos, kontrasty, monumentalita, okázalá virtuozita formy a výrazu. B. přinesl v hud. převratné změny, jejichž důsledky sahají až do naší doby. Renes. představa vícehlasu jako celku současně znějících melodií byla vystřídána pojetím vícehlasu jako řady za sebou následujících akordů. Relat. rovnoprávnost jednotlivých hlasů byla nahrazena zprvu nadvládou jediného (nejčastěji nejvyššího) hlasu, ke kterému ostatní hlasy tvořily doprovod (doprovázená monodie), později se těžiště přesouvá do vnějších hlasů a posléze do basu. K utvrzení nové hud. představivosti přispěl nový způsob notace klávesových nástrojů (generální bas). Všechny tyto převratné změny umožnily potom postupné osamostatnění hracích tech. jednotlivých nástrojů a dalekosáhlý rozvoj instrumentální hudby. Součástí každé skladby se stal nástrojový doprovod v podobě continua. Výrazové možnosti hudby byly prohloubeny požadavkem, aby melodie vyjadřovala obsah zpívaného textu, důrazem na sdělovací funkci hud. (afektová teorie) a dále objevem prostorových, barevných a dynamických kontrastů, které se staly základem tzv. koncertantního stylu. - Kontrapunkt, který byl na zač. b. programově odmítán jako zastaralý styl (stile antico), byl brzy přijat mezi zákl. výrazové prostředky b. a stal se pro něj charakteristický. V b. dozrály a byly vytvořeny nové hud. formy: v hud. instrumentální sonáta, fuga, suita, ouvertura, concerto grosso, sólový koncert; v oblasti vokální a hud. dram. árie, recitativ, opera, oratorium, kantáta. Hl. představitelé hud. b.: v Itálii G. Caccini, C. Monteverdi, G. Frescobaldi, G. Carissimi, A. Corelli, G. Torelli, A. a D. Scarlatti, A. Vivaldi; ve Francii J. B. Lully, D. Gaultier, F. Couperin, J. Ph. Rameau; v Nizozemí J. P. Sweelinck; v Anglii H. Purcell, G. F. Händel; v Rakousku J. J. Froberger, A. Cesti, H. I. F. Biber, J. J. Fux, A. Caldara; v Německu H. Schütz, J. Pachelbel, D. Buxtehude, J. S. Bach, G. Ph. Telemann; v č. zemích zvl. A. Michna, P. J. Vejvanovský, S. Brixi, B. M. Černohorský, D. Zelenka; 3. div. v průběhu dvou století formování a vývoje barokního slohu došlo k mohutnému rozmachu a značným proměnám div. um. Nově se utvářel div. prostor, rozvinuly se a stabilizovaly nové div. druhy a žánry (opera, balet), nastal rozmach div. architektury a tech., vytvořila se specifická barokní div. poetika a v souvislosti s diferenciací hlediště došlo i k rozrůznění div. funkcí. Rozvíjelo se několik linií barokního divadelnictví. Div. dvorské a šlechtické se vyznačovalo pompézními inscenacemi, zvl. operními a baletními, akcentujícími dekorační a kostýmní výpravu. Náb. div., zvl. jezuitské, zdůrazňovalo martyrologickou tematiku, sloužilo propagačním účelům a na smýšlení širokých vrstev působilo efektními nákladnými inscenacemi. U nás bylo význ. součástí barokní div. kultury lid. divadelnictví v období pobělohorském. Osvědčilo velkou životnost, udrželo se až do sklonku 19. st. a v moderních inscenacích působilo i ve 20. st. na vývoj č. div. - Vrcholným zjevem evr. barokní dramatiky byl Calderón de la Barca. Prostorové reformy barokního div. vyústily v typ kukátkového div. (u nás zámecké div. v Č. Krumlově), které se stalo základnou dalšího vývoje div. architektury; 4. liter. v lit. vědě se termín b. objevuje poměrně pozdě (proniká zejm. od 20. let 20. st.) a je chápán jako označení určitého, dobově ohraničeného stylu. Barokní lit. teorie navazovala na renes. poetiku tím, že se opírala o antiku; odkaz renes. a antiky se však přetvářel po stránce formální (typické barokní postupy) i obsahové (např. zůstává postava Amora, ale symbolizuje především lásku k bohu). Pro náměty barokní liter. jsou příznačné náb. motivy. Barokní liter. je odraz doby usilující o upevnění feud. a náb. tematika vystupuje do popředí v souvislosti s těmito snahami. Z hlediska žánrového stojí v popředí drama, lyrika a emblematika jako typický barokní žánr spojující výtv. um. se slovem. Charakteristické formální rysy barokní liter. se nejvíce projevily v úsilí o jaz. projev překvapující novotvary, deformací větné stavby, slovními hříčkami a duchaplnými obraty; tyto tendence se projevily v různých liter., v nichž nabývaly specifických forem (kulteranismus ve Španělsku, secentismus v Itálii, eufuismus v Anglii, preciozita ve Francii, alamodová poezie v Německu a u nás.). - V č. liter. se barokní tvorba zaměřovala v 17. st. na náb. lyriku (A. Michna z Otradovic, B. Bridel, F. Kadlinský; do této souvislosti patří i duchovní písně J. A. Komenského), v 18. st. v souvislosti s obecným úbytkem vzdělanějšího publika na kazatelství. Souč. se rozvíjela bohatá slovesnost lidová. Z teoretiků liter. stál v popředí B. Balbín (Verisimilia humaniorum disciplinarum - Pravdě se blížící jádro humanitních nauk).
