balet
balet [it.] a) soubor tanečnic a tanečníků se sólisty a choreografem; b) jevištní hudebně dram. forma syntetického charakteru, jejímž vyjadřovacím prostředkem je choreograficky ztvárněný taneční pohyb ve spojení s hudbou a jevištním výtv. um. Jako svébytný žánr se b. začal formovat za renes., nejdříve jako amatérská dvorská zábava v Itálii a za vlády Ludvíka XIV. ve Francii. V 17.st. se b. profesionalizoval, prudce se rozvinula jeho tech. a b. se začal oprošťovat od mluveného a zpívaného slova. V 18.st. reformoval b. J. G. Noverre, který usiloval o pojetí b. jako dram. útvaru. Romant. obohatil b. o poetické a fantastické náměty, vyjadřující romant. představu o protikladu zdání a skutečnosti (A. Ch. Adam, Giselle), a přispěl k dovršení baletní tech. (C. Blassis), jejímž vrcholem se stal špičkový tanec. Hl. centry baletního vývoje se staly Itálie, Francie a Rusko, k nejslavnějším tanečnicím romant. období patřily M. Taglioniová, F. Elsslerová, F. Cerritová. Zdůrazňování taneční virtuozity a vnějších vizuálních efektů vedlo koncem 19.st. k úpadku baletu. Narůstala opozice proti jeho strnulým konvencím (I. Duncanová), začal se rozvíjet (zejm. v Německu a v Americe) moderní výrazový tanec, který vychází z přirozeného pohybového projevu lidského těla a proti baletní tech. klade důraz na vyjádření prožitku tanečníka. O obrodu baletního um. v první pol. 20.st. se zasloužil Ruský balet S. Dagileva, který pro svůj soubor vynikajících tanečníků a choreografů (A. P. Pavlovová, M. M. Fokin, V. F. Nižinskij, T. P. Karsavinová) získal i moderně orientované hudebníky (l. Stravinskij, M. Ravel) a výtvarníky (L. S. Bakst, P. Picasso). Působení Ruského b. vedlo též k rozvoji b. i v dalších zemích (Velká Británie, USA). Podíl na obrodě b. v tomto období měl i švédský b. Po 2.svět. válce vzrostl zájem o b. v celém světě. Z množství stylů podmíněných tradicí i nár. vlivy lze vyčlenit dva proudy. Je to neoklasický b., obracející zájem k dílům minulých st., inscenovaných často podle pův. choreografií. Druhý proud tvoří stylová syntéza klas. tance a výrazového tance se zřetelným vlivem folklórního, džezového a spol. tance, akrobatiky a sportu. Zdůrazňování dynamické a rytmické stránky pohybu je vedeno snahou o vyjádření složitých pocitů soudobého člověka. Tento proud se uplatňuje nejen v div., ale i ve filmu a zejm. v televizi. Zahrnuje množství žánrů: muzikály, dějové b., taneční ztvárnění koncertní hudby, b. bez hudby, experimentální pokusy o vytvoření totálního div. Vedouci úloha v rozvoji soudobého b. patří baletním souborům RF, USA, Velké Británie, Francie, Nizozemska aj. K předním choreografům tohoto období patří G. Balanchine, J. Robbins, M. Béjart, R. V. Zacharov, J. N. Grigorovič, J. Cranko, A. Howardová, R. Petit a další.
