bajka
bajka, krátké vyprávění veršem nebo prózou, v němž vystupují různá zvířata jako ztělesnění (personifikace) určitých rysů lidského charakteru (liška lstivost, lev - síla a majestát); má za cíl podat formou podobenství nějaké obecně platné naučení mravní nebo praktické, bývá proto zpravidla výrazně pointována. Je jedním z hl. žánrů liter. didaktické. - Nejst. b., připisované tradicí řec. otroku Aisópovi (6.st. př.n.l.), lat. přebásněné kolem 50 n.l. Phaedrem, založily tradici evr. zvířecí (neboli ezopské) b., trvající od středověku (Marie de France, Smil Flaška z Pardubic) přes klasicismus (La Fontaine) a osvícenství (G. E. Lessing, J. A. Krylov, A. Puchmajer) do současnosti (K. Čapek), a to často se zaměřením nikoli didaktickým, ale satirickým; v novějších b. vystupují někdy místo zvířat rostliny nebo věci. B. má bohatou tradici i v liter. orientálních, zvl. indické (Paňčatantra, Bidpaj) a arabské. Bajka, případně báchorka je též 1. vybájený, neskutečný příběh, pohádka. 2. v užším smyslu mravoličný příběh o zvířatech případně rostlinách (odpovídá latinskému fabula) jednajících jako lidé a zastupujících tak některé vyhraněné lidské vlastnosti. B. byla oblíbeným literárním žánrem už v nejstarších kulturách: v staroindické (Paňčatantra), v literaturách klínopisné oblasti (orel a had, datle a tamaryšek), ve starém Egyptě (lev a myš). Jednotlivé kulturní oblasti stavějí příběhy zpravidla na určitých, tradicí přijatých zvířecích vlastnostech: v Evropě je zajíc líčen jako strašpytel, v Africe je hrdinou, poslem božstva. Pro evropskou tradici jsou charakteristické kontrastní dvojice (hloupý vlk a chytrá liška; liška vystupuje také jako postava vedle domácích zvířat: psa, hejna husí, kočky). Bajky byly i častým námětem výtvarného vyjadřování: zvířecí hostině předsedá král zvířat lev, jemuž antropomorfizovaná zvířata připíjejí z poháru, hrají na hudební nástroje apod. (Mezopotámie, Egypt). - Ve středověku byly příběhy o charakteristických vlastnostech zvířat oblíbeným námětem kazatelských exempel, doložených i ve staročeské literatuře: b. o nevděčném hadovi nalezneme v české verzi sbírky Gesta Romanorum. Bajek antického původu (ze sbírky Ezopovy, 6. stol. př. n. l.) užívali ke zpestření slohu lidoví písmáci a kronikáři. V české lidové tradici jsou doloženy látky o přelstěném medvědovi, o nevděčném hadovi, muzikant ve vlčí jámě, psí certifikát, putování kohoutka, kachny, jehly..., kočky a svícny, volba ptačího krále a vrabec pomstí smrt psa.
