akkadská literatura
akkadská literatura, zahrnuje texty vznikající a tradované na území Mezopotámie od pol. 3. do konce 1. tisíciletí př.n.l., psané v akkadském jazyce a ve vývojových fázích akkadštiny v babylónště a asyrštině, klínovým písmem nejčastěji na hliněné tabulky. Teprve od 18.st. př.n.l. jsou akkadské lit. texty četnější a rozličnější. Jejich největší množství vzniklo zřejmě koncem doby starobabylónské a v období kassitském. Ve 13.st. př.n.l. se upevnila lit. tradice, vytvořil se lit. kánon. Dále tradováno pouze kanonické znění textů v lit. jazyce, který nepodléhal vývojovým změnám jazyka hovorového. Přesto však vznikala v a. l. ještě řada nových děl. Dochované opisy pocházejí především z období říše novoasyrské, zejm. z Aššurbanipalovy knihovny v Ninive (7.st. př.n.l.) a z období novobabylónského. Přes úzké sepětí se sumerskou lit. tradicí představují díla a. l. samostatné tvůrčí počiny. Jsou v ní zastoupeny skladby epické, především epos o Gilgamešovi, epos o Tukultininurtovi I., mýty zobrazující činy bohů, polobohů, legendárních hrdinů (Atrachasís, Etana, Adapa, Anzú, Nergal a Ereškigal, Erra, mýtus kigal, Erra, mýtus o sestupu bohyně Ištary do podsvětí, kosmogonický mýtus Enúma eliš. K epickému žánru náleží dále různé lit. skladby hist. i pseudohist. legendy, kroniky vížící se zejm. k osobnostem panovníků akkadské dyn., Sargonovi a Narámsínovi, hist. zprávy, král. nápisy, anály, z nichž mnohé mají vy.sokou lit. hodnotu. Lyrika je zastoupena hymny na bohy (hymnus na Ištaru, Samaše) a chrámy či panovníky, dále tzv. nářky, modlitbami, žalmy; sporé jsou doklady milostné lyriky. Bohatě jsou dokumentována zaklínání. Liter. mudroslovnou dokládají bajky, lit. spory, přísloví. Pro poznání dějin myšlenkového vývoje v druhé pol. 2. tisíciletí př.n.l. mají největší význam skladby Ludlul bél némeki a tzv. Babylónská teodicea. K humoristické liter. je řazen tzv. Dialog pesimismu a Příběh o chudém muži z Nippuru. Č. Epos o Gilgamešovi, Mýty staré Mezopotámie, Prameny života, Dějiny Mezopotámie.
