astrologie
astrologie [řec.], hvězdopravectví pseudověd. učení o magickém vlivu planet a hvězd na osudy lidí i národů a o možnosti předvídat události z postavení nebeských těles. Ještě zač. novověku byla spojena s astronomií, vlivem heliocentrického názoru ztrácela své pozice. Pomocí horoskopů lze údajně hádat budoucnost. Nejstarší dochované záznamy pocházejí asi z poloviny 3. tisíciletí př. Kr. z Mezopotámie. Z Egypta jsou záznamy o něco mladší, ale nejedná se o klasickou A., ale o pojetí, které se vztahuje převážně k egyptskému panteonu. V Egyptě se klasická A. objevuje až v 5. století př. Kr., tedy v období helenizace Egypta. Egyptská A. představuje syntézu babylonského a staroegyptského vědění, rozšířeného o poznatky řecké. Z této doby také pocházejí nejstarší obrazová znázornění zvěrokruhu v chrámu v Dendeře.
Okolo roku 480. př. Kr. přenesl babylonský astrolog Osthanes souborné astrologické vědění do Řecka, kde záhy zdomácnělo. O přenesení astrolog. poznatků do Řecka se už dříve významně zasloužil Pythagoras ze Samu (585 - 500 př. Kr.), který studoval A. v chrámových školách v Babylonu a Memfidě. Od Řeků se A. dostala k Římanům, kde se jí, stejně jako v Řecku, věnovalo mnoho tehdejších učenců (např. Seneka). V té době ovšem existovalo i mnoho jejích odpůrců a několika císaři byla dokonce zakázána. Po pádu západořímské říše a rozšiřování křesťanství upadá A. na západě v zapomnění a jen nepatrné zbytky vědění jsou uchovávány jednotlivci v klášterech. Většina antických děl naštěstí přežila spolu s východořímskou říší. Protože se v byzantské říši stala liturgickou řečí řečtina a gramotnost v tamních klášterech byla na dobré úrovni, neupadlo antické vědění v zapomnění, a tak se uchovali i některé A. spisy. Se vznikem arabského kalifátu koncem 7. století, byla antická díla, včetně těch o A., překládána do arabštiny. Arabští učenci významně přispěli k rozvoji A. V 9. století se A. (v antickém pojetí) objevuje i na západě, ale výhradně v církevních kruzích (především v těch nejvyšších), některými teology je však jako pohanská odmítána.
Na začátku 12. století dochází k zakládání universit a vědecké poznatky z dob antiky se šíří i mezi laiky. Tomuto rozvoji předcházely spory uvnitř církve, zda A. povolit či ne. Na doporučení nejvýznamnějších teologů své doby (Albert Magnus, Tomáš Akvinský) byla schválena. A. se vyučovala na všech tehdejších univerzitách, na univerzitě v Bologni (zal. v roce 1119) existovala katedra astrologie a astronomie už v roce 1125. V období renesance a baroka nastává nebývalý rozkvět A. Jsou nově vydávány antické spisy v překladech z arabštiny a samozřejmě i samotná skvělá díla arabských astrologů. A. se v té době věnuje i několik papežů. 18. a 19. století přináší rozvoj technických a přírodních věd. A. nezapadá do pojetí univerzitní vědy a její výuka je rušena a hrubě zesměšňována. Opět přežívá jen díky jednotlivcům. Novou renesanci A. prožívá Evropa znovu až koncem 19. století a zájem o A. stále trvá. I když výsměch akademické vědy také. Českou A. školu založil na začátku 20. století Otokar Griese a na vrchol dovedl svým dílem Jan Kefer.
