asocianismus
asocianismus [-nyz-, lat.], nejvýraznější psychol. směr 19.st., zdůrazňující existenci neredukovatelných duševních elementů, tzv. asociací, jejichž kombinací lze vysvětlit veškerou psychickou aktivitu včetně myšlení. A. představovaný J. F. Herbartem, A. Bainem, H. Ebbinghausem a dalšími navázal na filoz. empirismus (J. Locke, D. Hume, J. S. Mill), který poukázal na význam zkušenosti v lidském poznání. A. ovlivnilo význ. též učení D. Hartleye (tzv. vibrační teorie asociace). Přestože a. používal experimentální metody (první pokusy konal na konci 19.st. F. Galton), nedokázal přinést ucelenou teorii. Už na zač. 20.st. bylo prokázáno, že psychické procesy nelze vysvětlit asocianistickým přístupem. Rovněž nejednotný výklad pojmu asociace přispěl k oslabení proudu a. (např. H. Spencer považoval za asociované obsahy vztahy, J. F. Herbart představy, E. Mach počitky, I. M. Sečenov a I. P. Pavlov spojení dvou ohnisek podráždění v mozku). Přestože a. reprezentuje krajní determinismus a mechanicismus tím, že pomíjí aktivitu jedince (hl. její motiv ační složky), znamenal pro vývoj psyc hol. (zejm. psychol. učení) značný pokrok.
