ars nova

ars nova [nó-, lat. nové umění] 1. vývojové období fr. vícehlasé hudby vrcholného středověku (asi 1320-1420). Okolo 1320 vznikly hl. teor. spisy, ve kterých byl vyložen nový systém rytmiky, notace a skladebné tech.: traktáty Ph. de Vitry Ars nova (Nové umění) a J. de Muris Ars nove musice (Nové hudební umění). - Zakl. a. n. byl Ph. de Vitry, pravděpodobně tvůrce tzv. izorytmického moteta, kterému vtiskl ráz velké reprezentativní formy vyjadřující zcela určité myšlenky nejčastěji aktuální problémy souč. veř. života. Druhým představitelem a. n. je G. de Machaut. Těžištěm jeho tvorby je vícehlasá píseň, kantiléna (nejčastěji tříhlasá), která se stala hl. útvarem dvorské zábavné hud.; texty zpracovávaly zvl. milostné náměty a využívaly přitom bás. a hud. formy truvérské lyriky (ballade, virelai, rondeau). - Fr. ars nova pronikla i do Anglie, ve 2.pol. 14.st. do Itálie a ke konci st. i do stř. Evropy (zprostředkovaně). Období po Machautově smrti bývá dnes nazýváno ars subtilior (zjemnělé umění); ve skladebné tech. i v notaci se projevují rysy manýrismu. Izorytmické moteto se stává okázalou slavnostní hud. k význ. veř. příležitostem (korunovace, svěcení chrámu). Převládá však kantiléna, rafinovaně konstruovaná a vyumělkovaná díky polyrytmii, složitým koloraturám a nepřehlednému splétání hlasů; 2. hudba it. trecenta. Ve 14.st. se hud. rozvíjela v největších městech - Padově, Bologni, Florencii. První generace skladatelů 1.pol. 14.st. (Giovanni da Cascia, Jacopo da Bologna, Donato da Cascia, Niccolo da Peruggia) pěstovala dva hl. světské žánry domácího pův. a s it. texty: výlučně vokální dvojhlasý madrigal s náměty milostnými i spol. a tříhlasá caccia s náměty loveckými. Vůdčí osobností druhé generace ve 2.pol. 14.st. byl F. Landini; v jeho díle převažuje dvojhlasá i tříhlasá ballata. Ve třetí generaci skladatelů (Paolo da Firenze, Zacharias - oba tvořili kolem 1400, Matteo da Peruggia, † asi 1418) pohltil prvky domácího slohu vliv pozdní fr. hudby. V 15.st. byla Itálie ovládnuta hudebníky z Nizozemí. It. hud. teorie se zabývala zejm. praktickými otázkami notace (Marchettus da Padua, 1. pol. 14. století).