apollinský a dionýský princip
apollinský a dionýský princip [dy-], filoz.-estetická koncepce dvou typů kult. a dvojího pojetí bytí: apollinský princip ztělesňuje světlý, rozumový, intelektuálně nazíraný prvek, dionýský naproti tomu živel temný, orgiastický, extatický, chaotický a iracionální. Náznaky této duality se objevují v období romantismu u F. Schillera, F. Schlegela i F. W. J. Schellinga a souvisí s polaritou naivního a sentimentálního nebo klas. a romantického. Rozvinul ji F. Nietzsche v díle Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik (Zrození tragédie z ducha hudby), kult. estetický ideál spatřoval v dosažení rovnováhy obou principů. Zároveň již v této typologii lze konstatovat počátky Nietzscheho preference archaicko-chaotického živlu, projevující se v jeho iracionální filoz. života a kultury, v učení o vůli k moci jako atributu všeho živého i jeho utopické filoz. dějin, usilující o návrat k ideálům předsokratického Řecka.
