Vico Giambattista
Vico [-ko] Giambattista , 23. 6. 1668 až 23. 1. 1744, it. filozof a sociolog; jeden ze zakl. filoz. dějin, tvůrce teorie hist. koloběhu; prof. univ. v Neapoli. V. připouštěl existenci božského principu, ze kterého vycházejí zákony historie, ale zároveň ukazoval, že spol. se vyvíjí na zákl. vnitřních, zákonitých příčin, že za iracionálním zmatkem dějinného průběhu lze najít koherenci a racionální řád; Vikova metafyzika tak má materialistické rysy. Každý národ prochází podle V. ve svém vývoji třemi epochami (božskou, heroickou a lidskou), jež jsou analogické obdobím života člověka - dětství, mládí, zralosti. Stát vzniká až v heroickém období a je vládou aristokracie. V lidské epoše je vystřídán dem. státem, kde vítězí svoboda a přirozená spravedlnost. To je vrchol vývoje lidstva, po němž podle V. nastupuje úpadek a spol. se vrací do pův. stavu; pak znovu začíná vývoj po vzestupné linii, nový koloběh. Vikovo myšlení je v podstatě antikarteziánské, antisenzualistické, protiosvícenské; základem jeho myšlení je platonismus. Odpověď na to, jak ,,barbarští" lidé mohli dát vzniknout společnosti, viděl V. v konceptu božské prozřetelnosti; jedině láska k bohu vede k civilizaci, neboť dává možnost překonat vášeň a egoismus člověka. Vzpoura proti bohu je podle V. vzpourou proti pravdě a má za následek civilizační rozklad a pád. V. ve své koncepci filoz. dějin anticipoval mnohé dial. postřehy, které byly později rozvinuty v systému ideal. dialektiky Hegelovy. Hl. dílo: Principi di scienza nuova d'intorno alla comune natura delle nazioni (Základy nové vědy o obecném charakteru národů).
