Václav II. král
Václav II. z dyn. Přemyslovců, 27. 9. 1271 - 21. 9. 1305, od 1283 č. a od 1300 pol. král; syn Přemysla II. Otakara a Kunhuty. Po smrti jeho otce v bitvě na Moravském poli 1278 byly Čechy a poručnictví nad V. II. předány na 5 let Otovi Braniborskému. V únoru 1279 dal Ota Braniborský V. II. a jeho matku uvěznit na hradě Bezdězu, odkud Kunhuta v květnu 1279 uprchla na Opavsko. Od září 1279 do května 1283 pobýval V. II. nuceně na braniborském dvoře, byl vydán č. šlechtě až po vyplacení 7 000 hřiven stříbra. V prvním období Václavova panování (do 1289) boj o moc v zemi mezi šlechtickými skupinami; 1284-85 získal převahu Záviš z Falkenštejna, který se s královnou oženil a V. II. vychovával. Od července 1287 žila s V. II. jeho manželka Guta Habsburská (sňatek ujednán již vídeňským mírem 1276). Od zajetí (1289) a popravy (1290) Záviše z Falkenštejna upevňoval postupně V. II. obratnou diplomacií svrchovanost král. moci v č. státě a jeho zahr. polit. postavení; takticky přitom měnil své vztahy k Habsburkům (1292-96 podporoval Adolfa Nasavského). 4. 3. 1289 potvrdil Rudolf I. Habsburský č. králům kurfiřství a arcičíšnictví; za svou královskou hodnost neuznával V. II. žádný lenní vztah k řím.něm. panovníkům. V. II. zaměřil expanzi č. státu na SV (Polsko) a na Z (Míšeňsko); užíval přitom především dipl. prostředky. Postup do tehdy roztříštěného Polska zahájil podřízením hornoslezských knížat (1289 bytomského, 1290 opolského a těšínského, 1292 ratibořského); 1290 navrátil k Č. král. Kladsko, 1291 ovládl Krakovsko, 1292 voj. akcí dobyl Sandoměřsko, 1300 byl povolán do Velkopolska a stal se pánem vých. Pomořan. V Hnězdně korunován za pol. krále a získal svrchovanost nad Kujavskem; oženil se s Piastovnou Eliškou Rejčkou. Zavedl v Polsku jednotnou správu, čímž podpořil utváření jednotného státu. Při rozšiřování č. svrchovanosti záp. směrem se 1289 neúspěšně pokoušel získat Drážďany; 1291 ovládl Chebsko, 1292 jako říšskou zástavu Pliseňsko (m. Altenburg, Chemnitz, Zwickau), 1293 zakoupil Pirnu, 1297 se stal říšským vikářem v Míšeňsku a získal pod kontrolu m. Freiberg. 1301 po vymření Arpádovců po meči byla Přemyslovcům nabídnuta skupinou uh. feudálů (M. Cák Trenčianský) uh. koruna; přes částečný nesouhlas v král. radě přijal V. II. uh. korunu pro svého syna Václava III. (jako uh. král Ladislav V.). - Nový rozmach č. státu za V. II. důsledkem hosp. a kult. rozvoje č. zemí. Zvyšovalo se bohatství m. patriarchátu, v zemi se rozšiřovala peněžní renta, vrcholného rozkvětu dosáhlo hornictví (zejm. těžba stříbra - v 90. letech 13. století středoevr. "těžební horečka" na Kutnohorsku; dále těžba zlata - Kašperské Hory, Jílové u Prahy, Rýmařov; těžba cínu - Krupka). 1299-1300 uskutečnil V. II. mincovní reformu a od 1300 dal razit ve Vlašském dvoře pražské groše, které plnily úlohu kvalitní středoevr. měny. Za V. II. se konstituovaly jako m. Plzeň a Kutná Hora. Z panovnické moci vydal V. II. Jus regale montanorum (tehdy nejvýzn. horní právo ve stř. Evropě). Jeho snahy o kodifikaci č. feud. práva a o zal. univ. narazily na nesouhlas šlechty, která si udržela výsadní postavení zejm. na zemském soudě. V. II. podporoval um. a vědu, na jeho dvoře působili tehdejší nejznámější minnesängři (Ulrich von Eschenbach; Heinrich von Meissen), došlo k novému rozkvětu got. stavitelství; 1292 zal. V. II. Zbraslavský klášter. Aby si udržel nezávislost na šlechtě, pověřoval V. II. řízením své politiky (zejm. zahraniční) říšské preláty; od 1296 byl č. kancléřem Petr z Aspeltu. - Proti přemyslovskému panství v Uhrách se 1302-03 zformovala koalice neapolských Anjouovců a papeže Benedikta VIII., ke které se přidali řím.něm. král Albrecht I. (expanze do Durynska a Míšeňska) a Vladislav I. Lokýtek (podněcoval ze zahraničí odboj v Polsku); Václav II. nabídl spojenectví proti papeži fr. králi Filipu IV. Sličnému. Ve válce s protičeskou koalicí vyklidil V. II. na jaře 1304 Uhry (odvezl do Čech uh. korunovační klenoty); v říjnu vpadl do Čech Albrecht I., ale po neúspěšném obléhání Kutné Hory (hájené Jindřichem z Lipé) byl č. vojskem donucen k útěku. Onemocnění (tuberkulóza) přiměla V. II. k jednání o mír s Albrechtem I. Během jednání V. II. zemřel.
