Václav I. svatý
Václav, I. (v.t. Václav I. č. král) zvaný svatý Václav příp. sv. Václav a Svatý z dyn. Přemyslovců, kolem 907-28. 9. 935 (podle st. liter. 929), asi od 924 č. kníže; syn Vratislava I. a Drahomíry. 921 - kolem 924 vládla za jeho nezletilosti Drahomíra. Ve své vládě se opíral o tvořící se státní družinu, o církev raně feudálního státu, rozvíjel styky se zahr. panovníky. Podle tradice získal vysoké vzdělání; upevňoval moc č. panovníků jak bezprostředním podřízením závislých území (Kouřimsko, kde se stal správcem místní poražený vladař), tak podporou kř. (přenesení ostatků sv. Ludmily z Tetína do Prahy, zal. svatovítského kostela na Pražském hradě). 929 poražen saským vojskem Jindřicha I. Ptáčníka; udržel však nezávislost č. státu (obnoven pouze tradiční tribut). Zavražděn ve Staré Boleslavi na příkaz svého ml. bratra Boleslava I., jenž si tím otevřel cestu k vládě; zároveň byli povražděni nebo vyhnáni Václavovi družiníci a kněží. - Václavovo zavraždění a život se ještě v 10.st. staly zdrojem náb. kultu, který byl podporován zejm. po smrti Boleslava I. kněžími kostela sv. Víta, kam bylo Václavovo tělo přeneseno. Od konce 10. století byl Václav pokládán v Čechách i v řím.něm. říši za světce a jeho uctívání se šířilo do dalších zemí (v 11.st. Polsko, Rusko). Od 10.st. se rozvíjela v Čechách a v zahr. václavská hagiografie; snad již v druhé čtvrtině, nejpozději po polovině 10.st. vznikla v Čechách tzv. První staroslověnská legenda (psaná hlaholicí), po 974 v Praze nebo v Řezně nejstarší latinská legenda Crescende fide, před 983 byla sepsána na popud císaře Oty II. Gumpoldova legenda v Itálii. V 11.st. zpracována tzv. Druhá staroslověnská legenda v Sázavském klášteře. - Od 2. pol. 11.st. se václavský (svatováclavský) kult stal klíčovou součástí stát. ideologie feud. č. státu; sv. Václav zobrazován s odznaky panovnické moci, vystupoval jako mysticky (věčný) vládce č. státu a ochránce Čech před útoky nepřátel (např. symbol boje proti něm. vpádu 1126). V 2. pol. 13.st., kdy bylo jeho zobrazení vypuštěno z panovnické pečeti, se stal především symbolem zemského práva (na pečetidle zemského soudu z 2. pol. 13.st.) a šlechty jako kolektivní představitelky země; zároveň si jeho kult udržel oblibu i v lid. vrstvách. Václavský kult pak znovu použil Karel IV. k zdůrazňování svého příbuzenství s Přemyslovci a k vyjádření jednoty a nezávislosti č. státu (svatováclavská koruna jako symbol státu). Václavská tradice jako symbol býv. státní nezávislosti byla předmětem zájmu v období baroka a nár. obrození; k jejímu zneužití došlo za tzv. protektorátu (zfalšovaný výklad, že V. I. byl představitelem proněm. politiky).
