Sibyla
Sibyla, ve starověku ozn. pro věštkyně, pův. z Malé Asie. Nejznámější byla S. z maloasijských Eryther. Sibylské výroky byly sepisovány do tzv. sibylských knih. Do ant. Říma se tyto knihy podle tradice dostaly už za Tarquiniů (T. Livius); stát je dal do správy zvl. kolegia a ve sporných (pro stát nebezpečných či nepříznivých) situacích sloužily za podklad rozhodování senátu. Odlišný soubor řec. věšteb nazývaný Sibyliny knihy byl podle tradice využíván Židy a stoupenci raného kř. k šíření jejich náb. představ.
