Lenin
Lenin (Uljanov) Vladimír Iljič, 22. 4. 1870 - 21. 1. 1924, tvůrce marxismu-leninismu; vedoucí činitel rus. a mez. děl. hnutí, zakl. KSSS, sov. státu a organizátor svět. kom. hnutí. Měl velký vliv na tvorbu novodobých dějin lidstva. Narozen v Simbirsku (nyní Uljanovsk) v rodině školního inspektora. V dětství na něj zapůsobil osud staršího bratra Alexandra, popraveného za pokus o atentát na cara. Jako student práv na univerzitě v Kazani se 1887 zúčastnil rev. vystoupení studentů, za což byl carskou vládou poslán do vyhnanství; studium ukončil externě na univ. v Petrohradě 1891. Po čtyřletém pobytu v Samaře (nyní Kujbyšev), kde intenzívně studoval marx. liter. a propagoval Marxovo učení, odešel do Petrohradu, kde se jako profesionální revolucionář věnoval výhradně rev. činnosti. 1895 zal. v Petrohradě Svaz boje za osvobození děl. třídy. V dílech Kdo jsou přátelé lidu a jak bojují proti sociálním demokratům (1894) a Vývoj kapitalismu v Rusku (1899) kritizoval koncepce liberálních narodniků, odůvodnil dějinnou roli děl. třídy v Rusku a definoval hl. úkoly rus. marxistů. - Koncem 1895 byl Lenin zatčen, 1897 poslán na tři roky do vyhnanství na Sibiř. 1900 odešel do emigrace v záp. Evropě a věnoval se realizaci svého plánu založit celoruský marx. časopis; stala se jím Jiskra, která sehrála rozhodující úlohu v ideovém semknutí marxistů v Rusku a v přípravě II. sjezdu SDDSR (předchůdce komunistické strany Ruska, Brusel-Londýn 1903), na němž byla za Leninova vedení zal. bolševická strana. Její ideové a organizační zásady rozpracoval Lenin v dílech Co dělat? (1902) a Krok vpřed, dva kroky vzad (1904). - V letech prvé rus. revoluce 1905-07 vyvinul Lenin rozsáhlou a významnou teor. a praktickou polit. činnost dosvědčující, že v jeho osobě má ruské a mez. social. hnutí velkého teoretika a vynikajícího stratéga revoluce. V boji proti oportunismu menševiků vypracoval v knize Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci taktické zásady marx. strany, především ideu hegemonie proletariátu v dem. rev. a teorii přerůstání dem. rev. v revoluci socialistickou. - V letech stolypinské vlády v Rusku znovu do emigrace. 1909 vyšla jeho filoz. práce Materialismus a empiriokriticismus, v níž podrobil zdrcující kritice burž. filoz. směry z konce 19. a z počátku 20.st. a revizionismus ve filoz., analyzoval a zobecnil nové objevy přírodních věd a dále rozvinul filoz. zákl. marxismu. Zároveň bojoval proti mez. oportunismu, zúčastnil se stuttgartského (1907) a kodaňského (1910) kongresu II. internacionály a zasedání Mez. social. byra (1907, 1909, 1911). V lednu 1912 řídil 6. (pražskou) konferenci SDDSR, na níž se bolševici definitivně rozešli s oportunisty a vytvořili samostatnou rev. proletářskou stranu. V předvečer 1. svět. války zal. bolševický deník Pravda, rozpracoval v boji s nacionalismem a levičáckým podceňováním marx. internacionalistické principy řešení národnostní otázky. Po vypuknutí války odhaloval její imper. podstatu a vytyčil heslo její přeměny ve válku občanskou. Jádrem Leninovy intenzívní teor. činnosti v tomto období bylo studium nového stadia kap., imperialismu, jehož výsledkem bylo jedno z nejvýzn. děl. marx.-len. Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu; v něm rozvinul v nových podmínkách Marxovu ekon. teorii a zformuloval novou teorii social. revoluce. Únorová revoluce 1917 zastihla Lenina ve Švýcarsku; po příjezdu do Petrohradu (3. 4. 1917) narýsoval v dubnových tezích plán boje za pokojné přerůstání burž. dem. rev. v revoluci social. Po červencových událostech byl nucen uchýlit se do ilegality; odtud řídil VI. sjezd SDDSR(b), orientující stranu na přípravu ozbrojeného povstání; skrýval se ve Finsku, kde napsal Stát a revoluci. Lenin chápal rev. povstání také jako umění, rozpracoval marx. zásady tohoto pojetí a plán ozbrojeného povstání v Petrohradě, určil správný okamžik jeho zahájení a osobně řídil jeho průběh. 7. 11. 1917 povstání zvítězilo. Tento den vešel do dějin jako datum vítězství první proletářské revoluce, Velké říjnové socialistické revoluce, zahajující novou éru lidstva. Na II. všeruském sjezdu sovětů 8. 11. 1917 byl Lenin zvolen předsedou rady lid. komisařů. V čele strany a sov. státu ztělesnil Lenin vzor státníka nového, social. typu. Řídil boj pracujících sov. Ruska proti zahr. intervenci a vnitřní kontrarevoluci, určoval směr sov. zahr. politiky, formuloval a uskutečňoval principy mírového soužití států s rozdílným spol. zřízením, vypracoval plán výstavby socialismu (social. industrializace, kolektivizace zeměd., kult. rev.), vyvinul veliké úsilí o ideové a organizační semknutí mez. kom. hnutí, rozhodujícím podílem přispěl k založení mez. rev. proletářské organizace nového typu, Komunistické internacionály (1919). V jeho teor. pracích (zejm. Dětská nemoc "levičáctví" v komunismu, O družstevnictví, O naší revoluci, Dopisy sjezdu) a v projevech z let 1917-23 je uloženo ideový základ marx. teorie social. přestavby společnosti. 30. 8. 1918 byl těžce raněn eserskou teroristkou, 1922 vážně onemocněl, 21. 1. 1924 v Gorkách (u Moskvy) zemřel. - Leninovo navždy spojeno s proletářskou rev., se vznikem jak prvého social. státu na světě tak i prvního totalitního státu. Č. vydány Spisy V. I. Lenina, sv. 1-45, Praha 1951-70. Od 1980 vychází nové vydání.
