Goll
Goll Jaroslav, 11. 7. 1846 Chlumec nad Cidlinou - 8. 7. 1929 Praha, č. historik; dědeček Nataši Gollové; prof. UK, zakl. pozitivistické školy č. historiografie. Zabýval se zejm. dějinami jednoty bratrské (Jednota bratrská v 15. století, Chelčický a Jednota v 15. století) a dějinami č.-pol. vztahů (Čechy a Prusy ve středověku ). Podílel se na důkazu nepravosti Rukopisů. Za 1. svět. války byl skeptický vůči č. odboji a smyslu rozpadu Rakouska-Uherska, za což se později stal terčem četných veřejných útoků. Po 1918 žil zcela v ústraní. - Podrobněji: Po studiích na pražské univ. (žák W. W. Tomka a C. Höflera) studoval 1867-72 na univ. v Göttingenu u G. Waltze a 1873 působil jako soukromý tajemník amer. vyslance v Berlíně - historika G. Bancrofta. 1874-80 prof. obchodní akademie v Praze, od 1875 doc., od 1880 mimořádný prof. pražské univ., od 1882 ředitel historického semináře, od 1885 řádný prof. všeobecných dějin na č. univ. v Praze, 1907-08 její rektor; 1910 odešel do důchodu. V mládí vynikal jako básník a esejista lumírovské orientace; vydal Anthalogii české lyriky (1872) a sbírku vlastní poezie Básně (1874). Od zač. svého univ. působení se stal průkopníkem moderních kritickopozitivistických metod v č. dějepisectví, za jehož hl. úkol považoval studium č. hist. vývoje v kontextu dějin ostatní Evropy. Na základě svých metodologických přístupů (vyložených nejpřehledněji ve stati Dějiny a dějepis, 1888) vytvořil na č. univ. význ. historiografickou školu (tzv. Gollovu školu), z níž vyšla řada předních č. novodobých historiků. Vedle pedag. činnosti se badatelsky zaměřil především na histori Jednoty bratrské v 15. st. (Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der bömischen Brüder, 1878-82; Chelčický a Jednota v XV. století, 1916) a vybrané otázky a osobnosti (sv. Františk z Assissi) evr. dějin (studie, zahrnuté do Výboru spisů drobných, 1928-29). K odhalení rukopisných fals přispěl Historickým rozborem básní Rukopisu Královehradeckého Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava (1886). Jeho nejobsáhleší spis představuje monografie Čechy a Prusy ve středověku (1897), mapující styky č. zemí s Pruskem a řádem něm. rytířů od 10 do zač. 16. st. V závěru své vědecké dráhy se zabýval historií války o dědictví rakouské na zač. vlády Marie Terezie (Válka o země koruny české 1740-1742, 1915). 1895 zal. a 1895-1918 spoluredigoval Český časopis historický. Ve 2. pol. 90. let 19. st. se angažoval v zápase na záchranu hist. památek v centru Prahy ohrožených asanací. 1905 jmenován dvorním radou, 1909 členem panské sněmovny rak. říšské rady. Za 1. svět. války zastával skeptické postoje k č. odboji, k možnosti a smyslu rozpadu Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného č., resp. čs. státu, za což se v č. veřejnosti (zvl. po vzniku ČSR) stal terčem četných útoků. Po 1918 žil zcela v ústraní.
