Dilthey Wilhelm
Dilthey [dyltej] Wilhelm, 19. 11. 1833 až l. 10. 191l, něm. ideal. filozof, kult. historik; představitel filozofie života, zakl. tzv. hermeneutické psychologie a duchovědného směru v něm. kult. historii 20.st. Prof. univ. v Basileji, Kielu, Vratislavi a od 1882 v Berlíně. Od něm. idealismu a romantismu přejímal smysl pro vnitřní svět subjektu, pro dějiny a duchovní kulturu, od anglo-fr. pozitivismu (A. Comte, J. S. Mill) pak protimetafyz. postoje a psychologismus v interpretaci toho, co je bezprostředně dáno. S novokantovci bádenské školy sdílel D. dualismus přírodověd. a kulturně hist. poznání. Ustřední místo v jeho myšlení zaujímá pojem života jako způsobu bytí člověka, dějin a kult. skutečnosti. Podle D. nemá člověk dějiny, avšak v dějinách se vyjevuje, čím člověk je. Svět přírody, poznávaný přírodověd. metodou vysvětlování vnější zkušenosti prostřednictvím intelektuálních konstrukcí D. ostře odlišuje od lidského světa, v němž se život realizuje řadou jedinečných duchovních aktů jednotlivců. Filoz. jako duchovní věda se má snažit život pochopit a ze života vycházet. I přírodu je třeba zkoumat především jako fakt vědomí a součást lidských dějin. V této souvislosti se D. pokusil vypracovat zvláštní noetiku věd duchovních, zal. na bezprostředním postihování a prožívání duchovních celků, individualit. Touto metodou má být porozumění intuitivně pronikající do samotného života. Podle D. vlastní vnitřní svět chápeme introspekcí, cizí pomocí vžívání, vcítění, kulturně hist. formy pak metodou interpretace, kterou D. nazývá hermeneutika: jednotlivé jevy interpretuje jako momenty celostního duchovního a duševního života rekonstruované epochy (Úvod do věd duchovních). V pozdějším období položil D. důraz na minulou kulturu jako projev obj. ducha a zříkal se metody introspekce. V tom anticipoval novohegelovství, zůstával však na pozicích iracionalismu; na rozdíl od Hegela nikdy nepřekonal romantický pocit nepostižitelného tajemství života. Celostnost hist. útvarů vnímal D. skrze celostnost lidské osobnosti, takže hist. epochy se pak snažil rekonstruovat pomocí spojování mnoha individuálních biografií. Neuznávaje obj. hist. zákonitost, nemohl svůj historismus uchránit před relativismem a z něho plynoucí hlubokou skepsí a pesimismem; relativismus charakterizuje jeho učení o třech typech světových názorů jako výrazů osobních životních postojů: naturalismu, idealismu svobody a idealismu objektivního. - D. měl značný vliv na vývoj záp. filoz. a spol. věd koncem 19. a ve 20.st., přímo na své žáky a tzv. duchovědnou pedag., na filozofa kultury a dějin T. Litta; ale hlouběji ovlivnil různé směry iracionalistického myšlení, zejména novohegelovství, pragmatismus a existencialismus. V č. myšlení ovlivnil F. X. Šaldu, J. Pekaře a A. Nováka, z profesionálních filozofů ve 20.letech J. Popelovou.
