život
život, lat. vita 1. filoz. forma bytí hmoty, vznikající zákonitě za určitých podmínek jejího vývoje. Živé systémy se liší od neživých řadou znaků různého význ.; výměna látek a energií je základním a nepomíjitelným znakem života, k dalším znakům náleží dráždivost, schopnost rozmnožování, růstu, aktivní regulace svých vztahů a funkcí, různých forem pohybu, schopnost adaptace vůči prostředí. Ž. náleží mezi složité, ale základní formy pohybu hmoty, zaujímá místo mezi chemickou a společenskou formou pohybu. Problém ž. je složitý a byl vždy jednou ze zákl. otázek sporů mezi náboženstvím a vědou, materialismem a idealismem, racionalismem a iracionalismem. - Náb. mýty o božském stvoření živých bytostí odpovídají ideal. koncepcím kreacionismu, vitalismu, teleologii. V zákl. těchto učení při veškeré jejich odlišnosti spočívá idea ž., kdy se ž. chápe ve své podstatě jako nemateriální, jeví se být výsledkem síly oduševnňující matérii. V zákl. vitalistických názorů na ž. je Aristotelovo učení o oduševňujícím počátku, který je i cílem živých bytostí. Tento počátek nazval Aristoteles entelechií. V duchu círk. dogmatiky bylo toto učení využito především Tomášem Akvinským. Proti dualistickým interpretacím ž. v ant. filoz. stál mater. Démokritův: ž. mu byl výsledkem vzájemného působení mech. sil přírody; proti teleologismu postavil mater. determinismus. Mechanistické pojetí ž. bylo vlastní i materialismu 17. a 18.st. D. Diderot a J. B. R. Robinet vytvářeli teorii o všeob. oduševnělosti hmoty. Mater. tohoto období bojoval jak proti náb. představám o ž., tak i proti ideal. naturfiloz. koncepcím G. W. Leibnize, I. Kanta, F. W. J. Schellinga. Na zač. 19.st. díky úspěchům chemie, fyziky a biologie se vytvořila situace, kdy mater. v pojetí ž. ztělěsňuje ideal. a náb. názory. Přelomem v pojetí ž. byly velké objevy 19.st., především darwinismus, který založil věd. pojetí tehdejší biol. Na konci 19.st. stojí ve středu věd. bádání problémy celostnosti organismů, embryogeneze a regenerace, biofyzika a biochemie; soudobý vitalismus a teleologismus vznikl jako reakce na obtíže, které se vyskytly v souvislosti s těmito otázkami. Neovitalismus H. Driesche a jeho následovníků (A. Wenzl) byl ideal. traktováním problému celostnosti organismů; mater. řešení problému je nemyslitelné bez dial. chápání věcí. Těžkosti, které vznikly při řešení faktorů evoluce, vedly rovněž k ideal. převrácení, k teleologismu, kreacionismu, organicismu, k ideal. interpretacím ž. v díle H. Bergsona (,,životní rozmach"), k energetismu S. Alexandera aj.; 2. biol. společná vlastnost všech organismů, jíž se živá hmota kvalitativně liší od hmoty neživé. Živou hmotu tvoří v souč. na zemi nesmírné množství živých organismů, které se dělí na říši živočišnou, rostlinnou a na mikroorganismy. Počet druhů organismů se odhaduje na více než 1 mil. V dlouhém hist. vývoji se ze skupiny živočichů odštěpil člověk jako dosud nejvyspělejší tvor. Veškerý ž. na naší planetě probíhá v biosféře, v relat. malém prostoru zemského povrchu, který splňuje nezbytné podmínky ž. Procesy a zákonitosti živé hmoty se kvalitativně odlišují od fyz.chemických podobně jako se procesy a zákonitosti spol. ž. zásadně liší od biologických. Ž. je vázán na látkové systémy, především na bílkoviny a nukleové kys., a jeho zákl. znakem je nepřetržitý proces přeměny a výměny látek a energie s okolním prostředím. Dalším charakteristickým znakem ž. je zvl. uspořádaný průběh chem. reakcí, pohyblivá rovnováha mezi procesy asimilace a disimilace, spojená s neustálou obnovou organismu, dále růst, vývoj a schopnost produkovat sobě podobné potomstvo. Předávání dědičných vloh na potomstvo je podmíněno nukleovými kys., které jsou nositeli genet. informace. Každý organismus reaguje na vnější i vnitřní podněty; forma reakce závisí do značné míry na stupni organizace dané živé hmoty. - Ž. vznikl na zemi asi před 3,5 mld. let z primitivních praorganismů, předchůdců dnešních mikroorganismů, rostlin a živočichů, a neustále se dále vyvíjí. Mezi mikroorganismy, rostlinami, živočichy a jejich prostředím existuje vzájemná závislost a neustálálátková výměna. - Ideal. výklady připisují ž. nadpřirozeným silám; mater. svět. názor pokládá ž. za složitý, vysoce organizovaný hmotný proces, výsledek dlouhodobého hist. vývoje hmoty. V.t. buňka; organismus; rostliny; živočichové.
