švýcarská kinematografie
švýcarská kinematografie, po sporadické aktivitě ve 20. a 30. letech (grotesky, turistické dokumenty) přinesla válečná izolace dočasnou konjunkturu. Významná byla tvorba divadelníka L. Lindtberga (Poslední příležitost ). V 50. letech vzniklo několik přepisů G. Kellera, J. Gotthelfa, F. Dürrenmatta. V 60. letech došlo k oživení a nár. emancipaci tvorby nejprve v dokumentu, na jehož sociol. problematiku (Švýcar si klade otázky ) 1963 navázal hraný film, podporovaný dotacemi. Produkční iniciativa se soustředila do Bernu a Curychu. V 70. a 80. letech vynikli v něm. kult. okruhu například K. Gloor ( Vynálezce ), ve francouzském C. Goretta (Pozvání , Krajkářka ), A. Tanner, M. Soutter aj. Význ. je mez. film. festival v Locarnu od 1946 a Dny švýcarského filmu v Solothurnu od 1966, každoroční konfrontace veškeré film. aktivity, jejíž valná většina má však význam pouze lokální.
