štít
štít 1. voj . součást ochranné zbroje; záštita proti sečným, úderným a bodným zbraním. Nosil se na levé ruce, někdy byl i zavěšen na řemenu přes rameno (k odlehčení). Uprostřed š. bývala k lehčímu držení a snazšímu odráženi ran vypouklá puklice (umbo). Tvarově se vývoj š. přizpůsoboval taktice boje a ostatním součástem ochranného odění. Ve starověkém Řecku převažoval oválný š.; Římané používali š. kruhový (clipeus) nebo velký oválný (clipeus argollicus). Pro výzbroj legií byl později typický prohnutý čtverhranný š. kryjící téměř celého bojovníka (scutum). Ve středověku používali těžcí jezdci zpočátku velké mandlovité š., kryjící bojovníka od ramena až k nártu levé nohy. Zdokonalováním ochranného odění se tyto š. zmenšovaly. Ve 13.st. převládal š. ve tvaru sférického trojúhelníku, kryjící pouze horní polovinu bojovníkova těla. Ve 14.st. se prosadil š. obdélníkový, často dole zaoblený (do půlkruhu), u kterého se objevil výřez pro založení kopí. Používal se ještě v 15.st., kdy se vedle něho objevily i malé dřevěné pavézky a uh. ,,křídlovité tarče". V 16.st. z výzbroje jízdy š. postupně mizí a objevují se pouze antikizující kruhové, bohatě zdobené š. Pěchota ve středověku používala kromě oválných a malých kruhových š. (pukléř) také (ve 14.-16.st.) velké střelecké š. (pavéza a taras). V Orientě vždy převládaly š. kruhového tvaru, z nichž nejtypičtější byl z proutí zhotovený a kováním zpevněný kalkan. Masové používání palných zbraní učinilo š. zbytečnými, takže z výzbroje vojska zmizely. Zůstaly pouze součástí erbů; 2. heraldika hl. část znaku, na které je umístěno erbovní znamení. Vývojově jde o š. normanský, got. turnajový, renes.; zvl. typem je pavéza; 3. arch . účelové i dekorativní zdivo přesahující korunní římsu, uzavírající prostor sedlové střechy, oddělující sousední budovy (požární š.), zakrývající část. nebo úplně střechu a iluzívně zvyšující stavbu; zdoben panelováním, kružbami a plastikami, arch. členěn např. římsami (etážový štít) nebo slepými okny; 4. geol . část předkambrické platformy vystupující na povrchu; je oblastí dlouhotrvajícího zdvihu a rozsáhlé denudace. Od poslední metamorfózy a konsolidace neprobíhají na š. tektonické pochody ani sedimentace; 5. geomorfologie výrazný a ostrý horský vrchol; též hora se strmými skalními stěnami, např. Lomnický štít ve Vysokých Tatrách.
