španělské výtvarné umění
španělské výtvarné umění, pro okrajovou polohu Španělska v Evropě a zvl. hist. podmínky se um. této země vyvíjelo velmi svébytně. Z prehist. doby jsou dochovány mladopaleolitické skalní malby frankokantaberského okruhu (Altamira), další význ. etapou jsou kresby loveckého stylu v oblasti Středozemního moře. Keltiberští umělci vytvořili význ. plastiky (Dáma z Elche ). Od 6.st. př.n.l. vznikaly kartaginské sošky. Rec. kolonizace (Ampurias v provincii Gerona) byla záhy vystřídána řím. kult. (akvadukty, amfiteátry, mosty); od 6.st. do 71 1 převládalo vizigótské um. Od zač. 8.st. ovládli Pyrenejský poloostrov Maurové; arch. této doby (asi do 1200) je pod zjevným arab. vlivem (mozarabské um. 9. 11 .st. a mudéjarské um. - až do zac. 17.st.). S postupnou emancipací špan. národa zesílil v arch. a soch. vliv fr. (např. v katedrálách) a později vliv niz. um. center (hispanskovlámský sloh zvl. v malbě a plastice). Současně, zejm. v pozdní got., se projevil typický špan. dekorativismus. Ten se spolu s prvky it. renes. uplatnil v tzv. platereskním slohu bohatou dekorací, připomínající stříbrnické práce (platero = stříbro). Monumentální nezdobná tendence je vlastní druhé větvi renes. arch. (Escorial). Charakteristickým projevem špan. renes. a barokního sochařství jsou naturalisticky polychromované dřevěné plastiky (A. Berruguete, J. Martínez Montanés, 1568-1649). Smíšením domácích prvků s elementy it. manýrismu vznikla první mal. díla evr. významu (L. Morales a El Greco). Význ. je i dvorská portrétní škola (A. Sánchez Coello a J. Pantoja de la Cruz). Barokní mal. 17.st. je zlatým věkem š. v. u. (J. de Ribera, D. R. Velázquez, F. Zurbarán, B. E. Murillo). Dochází k rozkvětu mal. škol, v nichž byla vytvořena pod vlivem caravaggismu špan. nár. malba charakteristická jadrným realismem lid. a náb. rázu. Hl. centry se stala Sevilla (J. de Roelas, kolem 1558-1625, F. Herrera st., asi 1590-1656, F. de Zurbarán, B. E. Murillo, rané dílo D. R. Velázqueze, J. Valdés Leal, 1622-1690), Madrid (A. de Pereda, 1608-1678, J. A. Carreno de Miranda, 1614-1685, C. Coello, D. R. Velázquez) a Valencie (J. J. Espinosa, 1600 až 1667). Rokoko 18. století pak opět přináší návrat k přebujelému dekorativismu-churriguerrismu, zejm. v arch. a soch. Jejich vývoj stejně jako vývoj mal. nadále probíhá v souvislosti zejm. s fr. uměním. Španělskému mal. zač. 19.st. vévodí F. de Goya, romant. dožívá jeho napodobováním (E. Lucas). Osobitosti a svět. významu doznává na konci století katalánská secese, především osobností arch. a dekoratéra A. Gaudího. Z ní vyšel i P. Picasso, který dal směr vývoji um. 20.st., do něhož zasáhli zvl. v surrealismu S. Dalí a J. Miró a v abstraktní malbě hl. A. Tapiès. Po 1.svět. válce se obrozovala zejm. monumentální nástěnná malba (Barcelona, San Sebastián), za obč. války angažované antifašist. um. (P. Picasso - Guernica ). Za Frankova režimu dominovaly gigantické formy, zvl. pomníky (ve Valle de los Caidos u m. Santa Cruz del Valle v provincii Avila). Po 2.svět. válce se objevuje nová vlna katalánského surrealismu a nefigurativní směry (A. Clavé, *1904, R. Canogar, *1935, A. Saura). V 60. letech se prosazuje nový real. antifašist. a antifrankistického charakteru, v 70. letech se rychle rozvíjí nár. umění katalánské a baskické.
