španělské divadlo
španělské divadlo, středověké š. d. je doloženo nepřímými dokumenty a zlomkem veršované hry o třech králích (13. století); dochovaný zákoník o provozování div. (z 2.pol. 13.st.) svědčí o rozvinutém div. náb. i světském (školském). Z konce 15.st. jsou dochovány první dram. texty (eklogy J. del Enciny); v dialozích psaná Komedie o Kalistu a Melibeji (dochované vydání z 1499) nebyla pův. určena pro jeviště. V době zlatého věku špan. písemnictví se drama stalo vedoucím lit. žánrem; vyhranily se specifické typy her. T. Naharro (†asi l 524) odmítl 1517 dělení na tragédii a komedii a prosazoval smíšený žánr - comedia (comedia a noticia = podle zprávy, comedia a fantasia = podle fantazie). L. de Rueda (†1561) byl tvůrcem pasa (fraškovité mezihry), Navarro de Toledo syntetizoval dosavadní vývoj a stal se zakladatelem první špan. div. spol. Kočovné spol. hrály v corrales (prostory mezi domy ve stř. a sev. Španělsku) či v patios (dvory zájezdních hospod, jih Španělska). V Madridu byla zřízena divadla (Teatro del Principe. 1579, Teatro de la Cruz, 1582), do jejichž repertoáru zasahovala církev a která byla za protireformace zavřena (1598), později (po 1600) byl rozsah jejich působnosti omezen. Filip IV. vybudoval 1632 reprezentační dvorské div. v paláci El Buen Retiro, kde pořádal výpravné podívané. V díle dramatiků L. de Vegy Carpia a jeho žáků lze rozlišit 5 typů her: autos sacramentales (s náb. tematikou, zákaz 1765), entremeses (mezihry), comedias de capa y espada ( komedie pláště a dýky), comedias palaciegas (výpravné dvorské hry), tragédie. P. Calderón de la Barca byl v 17.st. tvůrcem zarzuely (hra se zpěvy) a okázalých dvorských slavností. V této době sílila činnost barokního řádového div. jako nástroje šíření moci církve; v 2.pol. 17.st. církev zastavila činnost většiny divadel. V 18.st. bylo španělské divadlo ovlivněno fr. klasicismem. V 2.pol. 18.st. se v dvorském prostředí provozovaly výlučně fr. hry a jejich adaptace. Na zač. 19.st. existovala v Madridu tři divadla; král. dekretem z 1847 byla madridská div. zaměřena na drama, komedii, špan. a it. operu. Od 30. let 19.st. se v dramatice prosazoval romantismus (F. Martínez de la Rosa, 1787-1862, J. Zorrilla). V 2.pol. 19.st. bylo nejrozšířenějším dram. žánrem salónní drama, v němž progresívní real. snahy ustupovaly tezovitosti, patetičnosti a mravoučným tendencím (A. López de Ayala, 1828-1879, J. Echegaray, 1832-1916). Specifickým žánrem bylo genéro chico (žánrový obrázek), často se zpěvy (tzv. malá zarzuela). Od zač. 20.st. působila tzv. generace roku 1898 se snahou o obrodu, jež určovala mravoličné a sociálně krit. zaměření dramatiky (J. Benavente, R. M. del Valle-Inclán). Ve 20. a 30. letech vystoupila generace špan. avantgardy, v jejích řadách též největší osobnost moderního š. d. F. García Lorca, jenž v čele kocovné spol. La Barraca (již vedl s R. Albertim) nalezl kontakt se širokými lid. masami. Po vítězství fašismu div. aktivita stagnovala; příznaky obrody od sklonku 40. let v dílech pokrokově orientovaných dramatiků (A. Buero Vallejo, *1916, A. Sastre, *1926). V 50. letech byla v divadlech v Madridu, Barceloně a v některých dalších inscenována díla špan. klasických dramatiků. V repertoáru divadel se dále objevily hry A. P. Čechova, M. Gorkého, B. Brechta, A. Millera i souč. špan. hry se sociálně krit. zaměřením. Centrem souč. div. života je Madrid, kde působí více než 20 divadel (Národní divadlo, Divadlo komedie). Středisky div. školství jsou konzervatoře v Madridu a Barceloně a škola dram. umění v Madridu.
