řecké výtvarné umění antické
řecké výtvarné umění antické, až do helénismu bylo charakterizováno úzkým spojením řemesla a monumentálního um., které lze podobně jako jiné rysy (např. charakteristické ornamentální prvky - meandr) sledovat již od submykénské a protogeom. fáze. Vedoucím um. druhem byla arch., zahrnující zákl. prvky ř. v. u. a., které byly přenášeny i do ostatních druhů um.: racionalismus, um. působivost, smysl pro proporční vztahy a kompozici, vztah výzdoby a znázornění, analytické řazení prvků v org. celek určený kánonem, modulem a racionální est. normou harmonie částí, vedoucí ke kráse celku. Ř. v. u. a. navázalo na krétskou a mykénskou kult., a to především po stránce řemeslně tech. vymožeností (výroba váz, typ obydlí - megaron). Ve svých strukturálních principech se však od egejského um. zásadně odlišuje. Proti jeho naturalismu začínalo zdůrazňovat abstrakci, racionalismus a smysl pro proporční vztahy (geometrický styl). Od archaického období začínalo zároveň nabývat i reprezentačního a monumentálního rázu. Vrcholem ř. v. u. a. je klas. období, odrážející rozmach řec. m. států, zejm. činnost umělců pro athénskou polis: vychází z požadavků, představ a ideálů obč. kolektivu, jejichž všeobčanská platnost postupně nahrazuje přežívající, spíše aristokratické ideály. Klas. um. cílevědomě potlačuje individuální podobu, projevy duševního a citového života v souladu s názorem obč. kolektivu, v němž pouze obecné je krásné a individuální je odchylkou od ideální normy. Krize m. států ve 4.st. př.n.l. narušila sepětí umělců (pracujících i pro neřec. objednavatele) s obč. kolektivem a jejich aktivní spoluúčast na životě spol. - Po první vývojové etapě ř. v. u. a. (abstraktní pojetí geom. stylu, trvající do konce 8.st. př.n.l.) se prosazovala snaha o reálné zobrazení zejm. lidské postavy. V úzké návaznosti na vázové mal. (ornamentální pásy, zvířata a lidské postavy v profilu) se rozvíjela malba votivních dřevěných a terakotových destiček (pinax), užívaných od 6.st. př.n.l. i jako náhrobky. Pro období archaického um. (7.-6.st. př.n.l.) je charakteristický rozvoj um. řemesla (kovové nádoby, malovaná keramika) i um. v regionálních centrech a vliv um. Egypta a Předního vých., uplatňující se v ornamentice (palma, lotos, sfinga, lev, gryf), v celkovém pojetí (zvl. v soch.) i v tech. a materiálech (slonovina). Do výzdoby pronikaly rostlinné stylizované prvky, rostl počet figurálních zobrazení, pro něž je charakteristické úsilí o názornost a zvládnutí podrobností; námětově vychází výhradně z mytol. (arch. plastika, mal. výzdoba váz), jejíž výjevy jsou odrazem soudobého života a umožňují všeobecnou srozumitelnost, typizaci a zachycení nadosobních ideálů. Od 7.st. př.n.l. se konstituovala monumentální arch. architrávového systému, nahrazující dřevěné prvky kamennými články (sloupy, kladí) při zachování struktury dřevěné arch. (metopy, triglyf). Formulovaly se dispoziční typy odvozené z megara a řec. arch. styly - dórský (héraion v Olympii, tzv. Démétřin chrám v Paestu), iónský (héraion na Samu, Artemidin chrám v Efesu), později i korintský s trvalou tendencí k odlehčování hmot a zjemňování tvarů. Souběžně se vyvíjely nové formy soch. a mal. vázané na arch. (malované terakotové metopy, soch. výzdoba štítů); v soch. doznívala tradice primitivních idolů (xoanon) a během 7.st. př.n.l. se objevovala volná kamenná plastika v monumentálním měřítku, zdobená výraznou, tónově chudou polychromií. Převažovalo frontální zobrazení s důrazem na zachycení detailů, uplatňované i na votivních terakotách a na drobné kovové plastice (bronz, tepaný a rytý plech na dřevěném jádru). Od konce 7.st. př.n.l. dominovala monumentální plastika (kamenná nebo dutá, odlévaná z bronzu) zobrazující lidskou postavu jako hl. nositele um. výrazu; v 6.století př.n.l. se vyznačovala úměrným měřítkem a snahou postihnout krásu a zdatnost a vytvořit ideál člověka (nerozlišuje zobrazení boha a člověka). Kromě arch. plastiky, rozvíjející zejm. kompoziční řešení štítů, metop a vlysů (chrám Afain na Aigíně, pokladnice občanů Sifnu v Delfách), převládaly kúros a koré, reprezentující úsilí o real. zobrazení postavy i drapérie a zvládnuté podání anatomických detailů. Vázové mal. archaického období reprezentuje zejm. korintská a rhodsko-mílétská keramika a kovové nádoby zdobené tzv. kobercovým stylem (pásy rostlinných ornamentů a zvířat), od 6.st. př.n.l. převažovala atická figurativní keramika prosazující po starší obrysové kresbě černofigurovou tech. (listrové postavy v profilu s rytými detaily na pozadí v barvě hlíny), která nahrazovala ornamentiku a dekorativní pásovou výzdobu s náměty hostin, pohřbů a atletických závodů. Kolem 525 př.n.l. se objevuje červenofigurová tech. (postavy v barvě hlíny na černém listrovém pozadí), umožňující podrobnější vnitřní kresbu a akcentující pohyb a postoj postav; černofigurová tech. přežívala u kultovních nádob (panathénajské amfory). Vrcholná díla z přelomu 6. a 5.st. př.n.l. mají charakter monumentální malby. Pro archaické um. je charakteristický zájem o lidskou postavu, formování ideálního typu zobrazení bohů i lidí, tematické zaměření výhradně na vlastní epické a mytol. tradice a dosažení dokonalého kompozičního řešení, podání pohybu a postoje postav zejm. v arch. plastice a reliéfu (metopy, vlys). Arch. klas. období, soustředěná kromě malého počtu chrámů spíše na obč. stavby a urbanistické projekty (ódeia, gymnasia, stadia, divadla), se rozvíjela zejm. v Athénách (Akropolis, Parthenón), Eleusíně, Delfách, Olympii a Délu (thésaury v podobě malých chrámků s bohatou výzdobou). V soch. 5.st. př.n.l. se uvolňovala archaická forma strnulé frontální postavy a jako reakce na pozdně archaickou manýru se konstituoval přísný styl (střídmější drapérie bez ornamentálních prvků, výrazná vážnost nahrazující stereotypní úsměv); vých. vliv, vedoucí k jisté manýře a aristokratickému charakteru, mizí. Mramorová architektonická a bronzová plastika si uchovala zájem o pohyb (Myrón) a zachycení dramatické akce, například štítové kompozice Diova chrámu v Olympii (Lapithové a Kentauři, Pelopův závod s Oinomaem, metopy s pracemi Hérakleovými). Usilí o zvládnutí monumentálního klidu i o postižení uvolněného postoje dokonalých proporcí, přirozeného pohybu a rozložení hmot vedlo v 2.pol. 5.st. př.n.l. k harmonické vyrovnanosti klas. kánonu dokonalosti a symetrie (teor. formulovaný Polykleitův kánon ideální atletické postavy zobrazené v klidu s využitím kontrapostu) i k zobrazení postavy vyjadřující lidskost, důstojnost a schopnosti člověka (např. Feidiás). Plastika zahrnovala kultovní sochy zhotovené mj. technikou chrýselefantíny (nedochovaná Diova socha v Olympii) a sochy štítů, vysoký reliéf, zejm. metopy, nízký vlys (např. Parthenón). Koncem 5.st. př.n.l. se objevil dekorativismus (transparentní drapérie) a archaizační tendence formalistického charakteru. Vázové mal. od pol.5.st. klesalo na řemeslnou úroveň; nositelem kvality byly lékythy podávající uvolněným rukopisem pohřební výjevy; po relativním vzestupu v pol. 4.st. př.n.l. produkce malované keramiky koncem 4.st. př.n.l. končí. Arch. 4.st. př.n.l. se soustřeďovala na m. a obč. stavby a urbanistická řešení. Malířství, známé pouze z lit. svědectví, směřovalo přímo k helénistickému projevu; rozvíjelo zejm. nástěnné malby, využívalo několik vzájemně propojených prostorových plánů (Polygnótos) a bylo pod silným vlivem rozvíjejících se div. dekorací. Do soch. (včetně soch bohů) pronikalo zobrazení individuálních rysů, afektivních hnutí, duševních a citových projevů (Skopás, Práxitelés) vyhrazených v archaickém a klas. období pouze pro sochy barbarů, satyrů a kentaurů. Přes typovou podobiznu (filozof, voják) se formoval ideální portrét 5.st. př.n.l., vrcholící v helénistickém období (Lýsippos). Um. 4.st. př.n.l. je charakterizováno zjemnělým podáním jednotlivostí i celku, rozvojem zobrazení ženské postavy (Práxitelés) a pronikáním erotických námětů; bylo dovršeno pojetí volné sochy (Lýsippos) a souběžně se rozvíjel formální tradicionalismus, cílevědomě archaizující i navazující na archaické um. Definitivně se oddělilo um. řemeslo od monumentálního umění. Další vývojovou etapou ř. v. u. a. je helénistické výtv. umění.
