římské náboženství a mytologie
římské náboženství a mytologie, souhrn polyteistických náboženských představ a mýtů starověkého Říma, charakterizovaný přejímáním cizích náboženských vlivů vedoucím ke stálému zavádění nových a k zanikání starých kultů. V nejstarším období byly pro ř.n.a m. rozhodující představy o božské síle oživující v daném okamžiku každý předmět i děj (numen). Zvl. význam se připisoval ochránci života muže (génius) a ženy (Juno), duchům zemřelých, ochráncům pozemků (lárové) a příbytků (penáti). Závislost na přírodě plodící nejistotu vedla ke vzniku různých kněžských kolegií a k rozkvětu věštění (augurové). Pozvolna probíhající antropomorfizace nadpřirozených sil dospěla k vytvoření řím. panteonu, který představoval hierarchický systém závislosti a pokrevních svazků řím. bohů. Ve starší době se dostala do popředí řím. panteonu trojice Jupiter, Mars a Quirinus, hl. božstva obcí, z kterých vznikl Řím. Po zal. chrámu na Kapitolu tuto trojici vystřídala etruská triáda Jupiter, Juno a Minerva. Nejvyšším božstvem se stal Jupiter, otec lidí a bohů. S rozvojem obch. styků a voj. výbojů se dostávají do Říma řec. a jihoit. náb. představy a kulty. Nová božstva jsou často uctívána pod jmény starých řím. bohů (Ceres, Diana), avšak postupně dochází ke stírání rozdílů mezi starými domácími a novými přejatými božstvy. Vyvrcholením tohoto vývoje za 2. punské války bylo vztyčení dvanácti soch řeckořím. bohů, uctívaných dříve mimo město, na Foru Romanu (Jupiter-Juno, Neptun-Minerva, MarsVenuše, Apollo-Diana, VulcanusVesta, Mercurius-Ceres). Zároveň byl oficiálně zaveden orientální kult Kybely. K rozšiřování dalších orientálních kultů (Sarápis, Mithra) docházelo od 2.st. př.n.l. Přestože 212 n.l. vydal císař Caracalla nařízení, jímž byly odstraněny poslední rozdíly mezi božstvy řím. a cizími, nebylo možné zabránit rychlému šíření idejí formujícího se křesťanství, jehož vliv mezi lid. vrstvami a pak i vládnoucí vrstvou způsobil konečný zánik kultů řím. bohů.
