římská literatura

římská literatura, zahrnuje lit. památky psané lat., od 3.st. př.n.l. do 476 n.l. Konstituovala se pomocí řec. liter., z níž přejala lit. formy, druhy a často i látky, přetvořila je však po svém. Zcela novými lit. žánry vytvořenými Římany byly satira, satirský epigram a právnická liter. Z bohaté folklórní produkce předlit. období se nezachovalo téměř nic. Za počátek umělé římské literatury se považuje 240 př.n.l., kdy Livius Andronicus pořídil první překlad řeckých dramat pro římské div. Podle periodizace spol. vývoje se ř. l. dělí do pěti období: I. rané období (240 - konec 2.st. př.n.l.), přineslo rozkvět dramatu, převážně komedie (Plautus, Terentius Afer) a vznik prózy (M. P. Cato St.), epické a didaktické poezie, inspirované řec. předlohami (Ennius); 2. liter. Ciceronova období (konec 2.st. - 30.léta př.n.l.), vyznačuje se vysokou polit. angažovaností a rozkvětem prózy (tzv. zlatý věk řím. prózy) především naukové (Varro Reatinus), řečnické a filoz. (Cicero, Gracchové) a hist. (Sallustius, Caesar). Poezie dosáhla prvních vrcholů ve filoz. eposu Lucretiově a v díle Catullově, inspirovaném alexandrijskou poezií; Lucilius (asi 170-102 př.n.l.) se stal tvůrcem řím. satiry; 3. období Augustovo (31 př.n.l.-14. n.l.) přineslo polit. uklidnění a v liter. rozkvět poezie (tzv. zlatý věk řím. básnictví), podporované nejvyššími kruhy řím. aristokracie. Angažované dílo Vergiliovo je vrcholem řím. epiky a didaktické poezie; v lyrice dominoval satiricky a filoz. zaměřený Horatius, intimní lyriku rozvíjeli Propertius a Tibullus a mnohostranný vidius, též mistr drobné epiky. Nejvýzn. prozaikem byl historik Livius; nauková próza se rozvíjela v řadě nových oborů, arch. (Vitruvius Pollio), filol. a právnictví. Období Ciceronovo a Augustovo se souhrnně nazývají zlatý věk římské liter.; 4. období stříbrného věku (14 n.l.-zač. 2.st.) vyznačuje v souvislosti s ovzduším polit. nesvobody za prvých císařů příklon k hist., mytol. a satiře. V lyrické poezii dosáhl obliby epigram, pranýřující morálku soudobé společnosti, (Iuvenalis, Martialis), epika hledala inspiraci v mytologii a hist. tematice. Bohatě se rozvíjela próza, zejm. hist. (Tacitus, Flavius Josephus, Suetonius), nauková (Plinius Starší), filoz. (Seneca) i žánr epistolografie (Plinius Mladší); v zábavné próze je nejvýzn. román (Petronius), bajka (Phaedrus). V řečnictví převládl klasicismus (Quintilianus); 5. za období úpadku (2.-5.st.) ztratil Řím vedoucí postavení v liter., vzrostl počet autorů činných v řím. provinciích. V poezii vynikli Ausonius, Claudianus, v zábavné próze Apuleius a vypravěči ezopských bajek Avianus a tzv. Romulus, v hist. Ammianus Marcellinus, ve filoz. Marcus Aurelius, Boëthius, v naukové Macrobius; vznikaly četné kompilace ze st. autorů (Aulus Gellius) a oblíbené výtahy nebo shrnutí rozsáhlých děl. Vrcholu dosáhla právnická liter. (Corpus iuris civilis ). Od 3.st. se stále více prosazovala liter. kř. Tradice ř. l. pokračovaly v lat. liter. středověké a ř. l. se stala zprostředkujícím článkem mezi liter. řec. a západoevropskou.