zpevňování povrchu
zpevňování povrchu, hut . postup zvyšující tvrdost a kvalitu povrchové vrstvy materiálu těles. Přirozená povrchová vrstva má zpravidla snížený modul pružnosti, menší mez kluzu, nižší odolnost proti únavovému namáhání. Je oslabena účinkem agresívního prostředí (korozí a erozí). Vykazuje odlišné chemické složení od vnitřních částí tělesa a má často i změněnou strukturu. Povrch vykazuje mikronerovnosti způsobené výrobou, které při únavovém namáhání působí jako vruby. Technologií vzniká u povrchu největší zbytkové pnutí. V provozu zde působí největší namáhání (ohybem, krutem). Proto je povrchová vrstva nejméně odolná a je třeba ji zpevňovat, např. plastickou deformací za studena (kuličkování, válečkování), která zvyšuje tvrdost a vytváří výhodné tlakové předpětí. Povrch lze zpevňovat i chemickou nitridací nebo cementací (u oceli). Z. p. se dosahuje také kalením a řadou dalších tepelných postupů podle druhu materiálu.
