válka španělských kolonií za nezávislost 1810-1826
válka španělských kolonií za nezávislost 1810-1826, osvob. válka špan. kolonií v Americe proti koloniální nadvládě Španělska. Byla výsledkem rostoucí nespokojenosti formující se místní burž. se stávajícím feudálním hosp. a polit. systémem správy kolonií a byla umožněna oslabením centrální moci v koloniích v době okupace Španělska fr. armádou 1808-14. Za její zač. se považují povstání 1810 v Caracasu (19. 4.), Buenos Aires (25. 5., M. Belgrano), Bogotě (20. 7.), Dolores (Mexiko, 16. 9., v čele M. Hidalgo y Costilla) a v Santiagu de Chile (18. 9.); jejich výsledkem bylo okamžité vyhlášení nezávislosti místokrál. Nové Španělsko, Peru, Nová Granada, La Plata a gen. kapitanátů Guatemala, Venezuela, Chile a Kuba. Od 1811 existovaly nezávislé rep. v dnešní Venezuele (do prosince 1814, F. de Miranda), Kolumbii (do května 1816), Uruguayi (do ledna 1817, J. G. Artigas), Chile (do října 1814), Mexiku (do prosince 1815, J. M. Morelos y Pavón). Do roku 1816 se Španělům podařilo rozbít povstalecké síly a prakticky všude obnovit koloniální režim. Napomohly tomu nejen rozpory mezi novými státy, ale hlavně obnova absolutismu ve Španělsku a kompromisní polit. části kreolské burž. (hl. statkářů). Na jaře 1816 znovu vypuklo ozbrojené osvob. hnutí, v červenci 1816 byla vyhlášena nezávislost Spojených provincií La Platy (J. de San Martín), 1817 osvobozeno Chile (v.t. Paseo de los Andes), 1817-18 většina Venezuely, v srpnu 1819 celá Nová Granada (S. A. Bollívar y Ponte). 1821 vyhlášena nezávislost Peru (J. de San Martín) a Mexika (V. Guerrero, A. de Itúrbide), 1824 Španělé poraženi u Ayacucha (A. J. de Sucre), v lednu 1826 se vzdaly poslední špan. posádky v přístavu Callao a na ostrově Chiloé. Válka znamenala rozpad špan. koloniální říše v Americe a stala se význ. faktorem dalšlho formování moderních národů v Lat. Americe; vedla k likvidaci feud. institucí a k vytvoření předpokladů pro vznik kap. vztahů a republik s dem. režimy.
