umírání
umírání, v lék. terminologii synonymum terminálního stavu, definovaného jako proces postupného a nevratného selhávání vitálních funkcí tkání a orgánů, jehož bezprostředním následkem je zánik individua (smrt, mors; podle definice WHO smrt mozku); v lék.-psychol. interpretaci finální proces života představující regulační děj uvedený v chod v okamžiku, kdy stav organismu a charakter situace jiné řešení nepřipouštějí; proces faktického zániku jedince charakterizovaný více či méně postupným odezníváním org. i psychických potencionalit (aktivit) včetně vědomí, končící smrtí; závěrečný, přetrvání vylučující a časově i prožitkově vysoce variabilní úsek života jedince, završený jeho destrukcí přecházející v neexistenci. - Buněčná smrt spolu s destrukcí tkání a orgánů včetně vyhasínání životně důl. funkcí je integrální součástí ontogenetického vývoje. Poněvadž geneze smrti je takto podmiňována životem a život umožňován smrtí, lze konstatovat, že jedinec umírá de facto od narození. Podle teorie biol. hodin však organismus umírá fakticky tehdy, jestliže se naplnil jeho genet. podmíněný program života, nebo když se v určitém čase začal realizovat jeho program smrti. Tyto složitě determinované aktivity jsou za působení vnitřních i vnějších faktorů oživeny vždy, jsou-li buňky nebo tkáně kompetentní odpovědět smrtí. Aspekt genetického programování procesu umírání hraje významnou roli při analýze takzvaných smrtelných hodin (otázky fyziologické a patol. smrti, předsmrtné stavy, problematika dlouhověkosti, mechanismy genet. a epigenetického řízení vývoje vyšších organismů) nejen v oblasti lék., biol., psychol. a filoz., ale zejm. thanatologie. Právě tato nauka upozornila na významový posun v pojmu u. a rozlišila kategorie psychol. (psychického), soc. a biol. u. (smrti). Člověk vystavený smrtelnému nebezpečí umírá v psychol. smyslu většinou dříve, než nastane terminální stav. U. zde představuje vznik povědomí perspektivní neslučitelnosti konkrétního stavu organismu se životem a vysoké pravděpodobnosti smrti; otázka reálného průběhu, tj. uvědomění a prožitku u. ve vztahu k času přitom zůstává nezodpovězena. V lék. praxi může vhodná psychol. intervence uchránit postiženého od sociálního u., chápaného jako stav totálního vyvázání ze sociálních vztahů odtrhující jedince od všeho lidského a bránící mu v návratu do spol. kontextu. K psychickému či soc. u. však může dojít i při absenci nemoci, a to v důsledku rozhodující změny vědomí; nevratně změněné či ztracené vědomí je naopak individuálním vyvrcholením procesu u. a současně biol. osvobozením umírajícího subjektu. - Samotné u. je poznamenáno tzv. adaptabilní negligací, umožňující odstranění (vytěsnění) vlastní reality z vědomí umírajícího. Tento proces spolu s výsledným prožitkem u. je psychol. vázán na strach z u. (tj. z jeho průběhu a charakteru) i ze smrti (tj. z obecně chápané ztráty života) a bývá tím intenzívnější, čím více se člověk blíží faktické smrti. Proto se psychol. vedení nevyléčitelně nemocných časově posunuje daleko před terminální stav; psychol. prevence je tak schopna více či méně smysluplně ovlivňovat faktory psychického t soc. u. s cílem zabránit tomu, aby nemocní žijící s tabuizovaným vědomím smrti nezemřeli dříve psychicky a soc. než fyzicky. - Institucionalizací smrti (až 80 % lidí umírajících ve zdrav. zařízeních za asistence neznámých profesionálů) došlo k rozbití po staletí přijímaného modelu (úzu) u. v rodinném kruhu. Struktura individuálních reakcí na u. daná biol., psychickými i etickými dispozicemi umírajícího proto v rámci celkové lékařské péče vyžaduje nejen adekvátní lékařskou pomoc, ale především skutečnou lidskou účast.
