ukrajinská literatura
ukrajinská literatura, svými kořeny sahá do Kyjevské Rusi 11.-12.st. Zpočátku se vyvíjela jako součást kult. dnešních tří východoslovanských národů - Ukrajinců, Rusů, Bělorusů. K jejím nejst. památkám patří Kyjevský letopis, Kyjevopečerský paterik, Slovo o pluku Igorově, Haličsko-volynský letopis aj. Po procesu vytváření ukr. národnosti (12.-14.st.) vznikla v průběhu 14.-15.st. zvláště po lublinské unii bohatá polemická liter. Nejvýzn. představitelem byl I. Vyšenskyj, autor tzv. poslání, kritizujících světskou moc i círk. zlořády. V souvislosti se založením Kyjevo-mohylského kolegia (1632), jehož tvůrcem byl kyjevský metropolita P. Mohyla, začal vývoj barokní liter. 17.st., bohaté na veršové, prozaické i dram. žánry, pěstované většinou významnými církevními činiteli (F. Prokopovyč, I. Haljatovskyj, L. Baranovyč, A. Radyvylovskyj). V 18. století se rozvíjela zejm. hist. próza. Největší postavou té doby byl H. S. Skovoroda, autor filoz.-náb. traktátů a dialogů. Na konci 18.st. se začala vyvíjet novodobá u. l., psaná živým lid. jaz. Jejím základem byla travestie z Vergilia - Aeneida I. P. Kotljarevského, hl. představitele ukr. klasicismu. Sentimentalismus a romantismus 1.pol. 19.st. je reprezentován vesnickou prózou H. F. Kvitky-Osnovjanenka, básněmi L. I. Borovykovského, J. P. Hrebinky aj. Celou lit. epochu tvoří dílo T. H. Sevčenka, v němž vykrystalizovaly hl. ideje ukr. nár. obrození a soc. cítění a jež zásadně zapůsobilo i na vývoj spisovného jaz. Na výrazově folklórní a protinevolnicky laděnou povídkovou tvorbu M. Vovčoka navázali v 70.letech spisovatelé raznočinci (A. P. Svydnyckyj, S. V. Rudanskyj), předjímající zrod real. poezie a prózy (I. J.Franko, P. J. Myrnyj, I. S. Nečuj-Levyckyj). Na přelomu 19. a 20.st. vstřebávalo ukr. písemnictví vlivy moderních lit. proudů - symbolismu, novoromantismu, impresionismu (O. Oles, L. Ukrajinka, M. M. Kocjubynskyj, V. S. Stefanyk, M. Čeremšyna, O. J. Kobyljanská, M. K. Voronyj, M. J. Jackiv). Po 1917 vystupuje plejáda velkých básníků (P. H. Tyčyna, M. T. Rylskyj, M. P. Bažan, V. M. Sosjura), prozaiků (A. V. Holovko, I. K. Mykytenko, O. Vyšňa, J. I. Janovskyj) a dramatiků (M. H. Kuliš, I. A. Kočerha), kteří budovali základy ukr. sov. literatury. V jejich stopách pokračovali L. S. Pervomajskyj. A. S. Malyško, M. Stelmach, O. T. Hončar, A. P. Dovženko, O. J. Kornijčuk, kteří se hlásili k social. realismu a v poezii i próze se dělí do dvou hl. skupin: pro jednu je charakteristické nadneseně romantizující pojetí světa, pro druhou popisně realistické. Na zač. 60.let přichází nová vlna básníků a prozaiků (L. V. Kostenková, I. F. Drač, M. S. Vihranovskyj, J. P. Hucalo, V. H. Drozd), jejichž tvorba si klade vysoké um. nároky na stránku formální i obsahovou. Nejúspěšnější pokračování nalézá ze.m. v prózách J. M. Sčerbaka, V. O. Ševčuka a H. M. Ťuťunnyka.
