tragické
tragické, tragično - filoz. a estetická kategorie charakterizující neřešitelný spol.hist. konflikt, který vzniká v průběhu svobodného jednání člověka a je provázen lidským utrpením a ničením životně důležitých hodnot. Na rozdíl od pouze smutného nebo hrozného není t. vyvoláno nahodilými vnějšími silami, ale pramení ze samé vnitřní povahy toho, co zaniká, z jeho vnitřního rozdvojení. V t. se obrací dialektika života k člověku ze své patetické a ničivé stránky. T. předpokládá svobodnou akci člověka, sebeurčení jednajících osob; samo ztroskotání je nutným důsledkem a zároveň svobodným činem jednajících osobností. Konflikt, který tkví v základě t., spočívá v tom, že svobodný čin člověka zároveň realizuje neodvratnou nutnost, jež postihuje člověka právě tam, kde se ji snaží překonat nebo se jí vyhnout. Odtud tzv. tragická ironie. T. není tam, kde je člověk pouhým pasívním objektem osudu. Je sourodé se vznešeným, neoddělitelné od ideje důstojnosti a velikosti člověka, jež se projevuje v jeho utrpení. Tak t. překračuje hranice tradiční antinomie optimismu a pesimismu: optimismu proto, že odhaluje neřešitelné kolize, nenahraditelnost utrpěných ztrát, pesimismu pro hrdinnou aktivitu osobnosti, která se staví proti osudu a nesmiřuje se s ním ani ve své porážce. T. má vždy hist.-spol. obsah, jenž podmiňuje jeho umělecké vyjádření. Antická koncepce tragična se vyznačuje určitou nerozvinutostí osobního principu, nad nímž panuje hledisko obce (polis) a posléze sám osud jako neosobní neodvratná síla vládnoucí nade vším. Novověké pojetí tragična je odlišné v tom, že zdrojem tragiky je sám subjekt, hlubiny jeho nitra a jednání tím podmíněné (W. Shakespeare). Aristoteles vysvětloval tragično tím, že věčný rozum (nús) přechází do světa konečnosti a utrpení a podléhá hře štěstí a neštěstí, viny a trestu. Člověk je otřesen, avšak utrpením se očišťuje od vášní (katarze), a tím se posléze obnovuje narušená rovnováha rozumu. Středověk se snažil překonat tragično vírou v boží prozřetelnost a spasení prostřednictvím vykupitelské oběti Ježíše Krista. Estetika klasicismu a osvícenství podala rozbory tragična jako literárně est. žánru tragédie (N. Boileau, D. Diderot, G. E. Lessing). T. bylo chápáno z moralizujících hledisek. Přínosem něm. klasické estetiky (F. W. J. Schelling, G. W. F. Hegel) bylo vydělení tragična jako zvláštní est. kategorie a její filoz. interpretace. T. je chápáno jako konflikt snahy subjektu s obj. nutností, v němž obě stránky protikladu zároveň vítězí i podléhají. Hegel a romantikové spatřovali rozdíl novodobého a ant. pojetí tragična v tom, že moderní koncepce uznává rozhodující podíl subjektu na jeho úzkostech a utrpeních. S. Kierkegaard poznamenává, že ant. hrdina prožívá silněji žal, ale slaběji bolest, kdežto moderní hrdina trpí především morálně, neboť poznává svou vlastní vinu. Iracionalistická filoz. (A. Schopenhauer, F. Nietzsche) považuje nesmyslnou a slepou tragičnost za výraz podstaty bytí. V této linii pokračuje ve 20.st. existencialismus. K. Jaspers vidí skutečnou tragičnost v uvědomění ztroskotání jako obecné charakteristiky lidské existence. Podobně filozofie života exponuje neřešitelný konflikt mezi procesem tvorby a výtvory, v nichž se krystalizuje.
