tibetská literatura
tibetská literatura, formovala se na základě ústní lid. epiky (Geserchán - Epos o Geserovi); od zač. 7.st. (vznik písma) zapisována, z této doby nejst. památky: Thönmi Sambhotova mluvnice tibetštiny, kroniky a hist.-náb. legendy ovlivněné bönismem a texty právního a jiného obsahu pocházející ze souboru tunchuangských textů. Od zač. 8.st. sílil vliv buddhismu (Padma -kathang -jig - Legenda o Padmasambhavovi, Manikambum - Sto tisíc drahocenných slov), doložený překlady textů zařazených později do sbírek Kandžur a Tandžur a tibetskou verzí Rámájany . Od 11.st. se rozvíjela lit. činnost jednotlivých náb.-filoz. škol (zejména Kadampa), zal. na misijní a překladové liter., a náb. sekt, z nichž vyšel básník Mila Räpa (1040-1123, Gurbum - Sto tisíc zpěvů). Buddhismus ovládal veškerou lit. produkci až do 18.st.; v historiografii vynikl Butön Rinčhendub (1290-1364, Čhöčhung - Původ Nauky, tj. dějiny buddhismu v Indii a v Tibetu). Působením náb. reformátora Congkhapy (1357-1419) se t. l. odpoutala od ind. vzorů a přimkla se k lit. čínské. Světské tematiky si všímal ve svém hist. díle teprve dalajláma pátý a v milostných popěvcích Güllu dalajláma šestý; rozvíjelo se lid. divadlo. Od 18.st. zesílil vliv lámaismu. Po 2.svět. válce t. l. přijímá nové podněty zejm. z Číny (rozvoj novin).
