teorie spisovného jazyka
teorie spisovného jazyka, jaz. obor zabývající se spisovným jazykem jako spol. a kult. nejvýzn. útvarem nár. jazyka. Rozpracována koncem 20.let 20.st. zejm. v Československu (V. Mathesius, B. Havránek) a v SSSR (V. V. Vinogradov); v jednotlivých zemích se liší podle hist. podmínek jaz. vývoje a podle metodologických přístupů badatelů. - Zkoumá určující rysy spisovného jaz.: a) celonárodní a celospol. platnost, b) kodifikovanost normy autoritativními příručkami, c) relativní ustálenost (pružnou stabilitu spisovných prostředků), d) popř. vázanost na vrstvu nositelů, e) slohovou diferencovanost. Novější výzkumy se soustřeďují na spisovný jaz. mluvený (v č. jaz. situaci na hovorovou češtinu).
