temperament
temperament [lat.], charakteristika osobnosti z hlediska dynamických zvláštností její psychické činnosti, tj. tempa, rytmu a intenzity psychických procesů a stavů. Hl. složky t. tvoří všeobecná aktivita jedince, jeho motorika (pohybové projevy) a zejm. emocionalita, která t. citově podbarvuje (síla a živost citových projevů, poměr mezi libostí a nelibostí). Podle humorální teorie, sahající k Hippokratovi a systemizované I. Kantem, souvisí t. s poměrem tělesných kapalin či šťáv (krve, žluči), z něhož vyplývají čtyři hl. typy t.: sangvinický, cholerický, melancholický a flegmatický. Morfologická teorie odvozuje t. z typů tělesné konstituce (E. Kretschmer, W. Sheldon). Hl. nedostatek těchto teorií spočívá v přímém a často jednoznačném odvozování zvláštností t. a rysů charakteru z morfologicko-fyziologických znaků tělesného organismu, které samy o sobě t. nevytvářejí. Fyziol. základ t. tvoří rozdíly typů vyšší nervové činnosti, které jsou u člověka vývojově překrývány vlivem výchovy, učení a aktivity osobnosti jako spol. bytosti; tatáž dispozice, např. impulzívnost, se může v průběhu života vyvinout často v protikladné vlastnosti (nedisciplinovanost-ráznost a rozhodnost).
