svatyně
svatyně 1. posvátné místo náb. kultu sloužící podle náb. představ k zprostředkování styku člověka s nadpřirozenými silami (božstvy, bohem); nedotknutelný kultovní symbol přítomnosti božstva (sídlo boha, symbol jeho existence a účasti), sloužící k realizaci veř. (oběť, modlitby, bohoslužba) i esoterických (mystéria) rituálů. S. vznikaly převážně z jednoduchých forem kultovních (převážně obětních) míst, tvořených ohraničeným nekrytým prostorem s jedním nebo více posvátnými kameny, kůly či stromy. Tato místa, jejichž součástí byl často vodní zdroj, jeskyně nebo oltář a jež vznikala na starověkých kultištích souvisejících v náb.-mytol. tradici přímo s existencí božstva (posvátné prameny a studny, skály a hory, stromy, háje), prošla složitým vývojem jak v oblasti formální podoby, tak v oblasti náb. významu. Pův. jednoduché s. získávaly nejen složitou stavební podobu přibližující se tradici eg. a babylonských sakrálních staveb v předznamenání formy kř. chrámu (stánek úmluvy), ale i alegorický náb. charakter (s. symbolizující ,,zaslíbenou zemi" starověkých Izraelců). Bezprostřednost pův. rituálu vázaného na nejstarší s. byla v průběhu vývoje do jisté míry oslabena zavedením obřadů, reglementovaných určitou církví pro daný typ sakrálních staveb (kř. chrám či kostel, mešita, synagoga); 2. přední část kř. chrámu či kostela, v níž je umístěn oltář a která je většinou oddělena od ostatních prostorů stavby.
