stavovství
stavovství, souhrn sociálních, společenských a polit. vztahů uvnitř stavovské společnosti v období vrcholného a pozdního feudalismu. Do stavovské spol. patřily vedle příslušníků privilegovaných stavů neprivilegované vrstvy, tvořila tedy souhrn všech obyv. určitého území, kteří stavovská práva akt. užívali nebo se stávali předmětem jejich aplikace. Stavovský stát představoval zřízení, v němž se jedna nebo několik stavovských obcí prostřednictvím svých institucí podílelo na moci zákonodárné (sněm), výkonné (úřady zodpovědné stavům, popř. společně stavům a panovníkovi) a soudní (stavovské tribunály). V tomto státě bylo teoreticky uznáváno dualistické zřízení, které se podle okamžitého poměru sil mohlo značně vychýlit ve prospěch panovníka, nebo stavů. - C. stavovský stát od 15. do zač. 17.st. byl souborem pěti zemských stavovských obcí (v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Horní a Dolní Lužici); mezi nimi bylo pouze nedostatečné organizační propojení (gen. sněm s omezenou pravomocí, na počátku 17.st. stavovské konfederace). Zájmy stavovské opozice poškozoval silný partikularismus (Morava, Slezsko) a neochota stavů Čech přiznat rovnoprávnost stavovským obcím ve vedlejších zemích koruny; tyto rozpory se podařilo překonat až konfederací z 31. 7. 1619. Vůdčí úlohu mezi stavy v č. zemích měla šlechta, která na přelomu 16. a 17.st. tvořila zhruba l % všeho obyvatelstva. Počet zámožných a polit. aktivních šlechticů byl však ještě podstatně nižší. Stavovskou společnost fakticky ovládalo několik desítek knížat, pánů a nejbohatších rytířů, kteří měli převahu na zemských sněmech a soudech, v král. radě a dosáhli monopolu na nejvyšší zemské úřady. Kolem 1600 byla již tato skupina rozštěpena do dvou protichůdných konfesijně polit. seskupení - kat.-habsburského a evangelicko-opozičního. První skupina se postupně vzdala obhajoby kolektivních stavovských zájmů, druhá byla násilně potlačena po porážce českého stavovského povstání 1618-20. V.t. stavovská opozice.
