sklo obecně
sklo, homogenní, amorfní a izotropní látka, většinou průhledná, pevná a křehká, vzniklá obvykle ochlazováním z taveniny; je v metastabilním stavu. Ve skelném stavu lze připravit velký počet látek, např. síru, selen, oxid křemičitý, oxid boritý, sulfidy, selenidy, germaničitany, některé org. látky; např. s. chalkogenidová na bázi prvků S, Se a Te jsou vhodná jako opt. prvky zařízení pro infračervenou oblast. - V užším smyslu se sklem rozumí s. křemičitanové, které je důl. souč. materiálem; jeho svět. výr. dosahuje objemu čtvrtiny výr. železa. Zákl. surovinami běžného s. jsou křemičitý písek, soda, potaš, vápenec. Nejčastěji obsahuje 65-78% oxidu křemičitého (může být částečně nahrazen oxidem boritým, fosforečným, hlinitým), 12-20% oxidů alkalických kovů (sodiku, draslíku) a 6-14% oxidu vápenatého (může být část. nahrazen oxidem hořečnatým, barnatým, olovnatým). Barevná skla se získávají přídavkem např. oxidů některých kovů, sulfidů. Jiný druh zbarvení je způ.soben submikroskopickými čá.sticemi sulfoselenidu kadmia, zlata, mědi (tzv. rubíny) a střibra. Surovinv se misí na tzv. sklářský kmen, který se taví na sklovinu v pecích. Po vyceření se sklovina ochladí na prac. teplotu a pak se tvaruje ručně sklářskou píšťalou, převážně však strojně, lisováním, foukáním, tažením nebo litím a válcováním. Výrobky se v chladicí peci zvolna chladí. Výr. téměř všech druhů s. je mechanizována, popř. automatizována. Vlastnosti s., rozhodující pro jeho praktické použití, záleží na složení a mění se v širokých mezích. Nejběžnějšími druhy jsou s. obalová a tabulová. Důležitá jsou s. tech. pro stavebnictví (okna, prosvětlovací stěny, obkládačky, pěnové s. a skleněná vlákna), pro chem. a potr. prům. (potrubí, nádoby, vláknité izolace), s. chem. (laboratorní), s. užitková (sklenice, nádobí, lustry), s. opt. (s. korunová, tj. draselno-vápenatá, s. flintová, tj. draselno-olovnatá, čočky, hranoly, brýlová s., filtry) a další speciální s., např. skla zatavová pro el.tech. prům., skla pro bižutérii, s. fotochromní, s. chránící před škodlivým zářením rtg. a neutronovým, bezpečnostní (kalená, lepená), např. pro automobily. - S. se objevilo v době bronzové během 5.-4.tis. př.n.l. jako vedlejší produkt keramické výroby. Nejst. dochovanými skleněnými předměty jsou různobarevné opakní korálky (Sýrie, již v 5.tis. př.n.l., později jsou vyráběny v oblasti záp. Asie) i užitkové duté nádoby (Mezopotámie). - Starověké s. bylo sodné, tvarované tech. na pískové jádro, charakteristické barevností a zdobením různobarevnými skelnými vlákny. V Egyptě došlo k dalšímu rozvoji dutého skla (nádoby Thutmóse III.), v Mezopotámii k rozvoji tech. vybrušování nádob z bloku skla a tech. mozaikové. V době helénismu začala výroba s. foukáním (l.st. př.n.l.), význ. střediskem výroby luxusního s. se stala zejm. Alexandrie, kde bylo s. zdobeno emailovou malbou, vrstvením, broušením a řezáním. V řím. období se vyrábělo i s. dvojstěnné s rytinou ve zlaté fólii aj. Po zániku řím. říše dochází v záp. Evropě k postupnému zapomínání ant. technologie, vyrábi se s. draselné, zelenavé barvy - tzv. lesní sklo, dochází ke tvarovým redukcím. Rozvoj středověkého s. nastal zejm. od konce 12. a ve 13.st., kdy nejvýzn. součástí sklářského um. byla sklomalba (vitrail). Byz. a syrské sklářství rozvíjelo mezitím malbu listry a emaily a podstatně ovlivnilo benátskou produkci; 1292 dochází k přenesení benátských skláren na ostrov Murano, ve 2.pol. 15.st. se rozvíjí výroba barevného i čirého s., zdobeného emailem, jsou obnovovány ant. tech. nitkování a rytí diamantem, zdobent štípaným dekorem, od 17.st. se vyrábí krakelované sklo (lednaté), mramorované s. achátové a s. opálové. Koncem 17.st. se rozvíjí sklářství ve stř. Evropě, benátské s. je vytlačováno zejm. c. sklem draselnovápenatým, vhodným pro řezání a broušení (český křišťál, počátky již koncem 16. století - K. Lehmann), v 1 .pol. 18.st. se oblíbeným výzdobným prvkem č. skla stává páska s rozvilinami a prvky groteskovými. Řezané s. je současně vyráběno též při něm. knížecích dvorech (Berlín, Drážďany, Kassel, Coburg-Gotha). Specialitou Norimberku bylo sklo malované švarclotem - černým olovem (kolem 1660-90); tuto tech. používal ve 20. a 30. letech 18.st. I. Preissler ve Vratislavi a vých. Čechách. Oblíbenými upomínkovými předměty byly v l.pol. 18.st. č. dvojstěnky s rytinou ve zlaté nebo stříbrné fólii či s lakovou malbou s náb., žánrovou a loveckou tematikou. Koncem 17.st je v Anglii vyvinuto olovnaté křišťálové s. s vysokým leskem (G. Ravenscroft, 1632-1683). V baroku jsou též vyráběna barevná s., zejm. s. modré, barvené kobaltem, opálové sklo a rubínové sklo barvené zlatem (Postupim, J. Kunckel, 1630 až 1703), rozšířené i v již. Německu, a opakní bílé s., imitující porcelán (Benátky, Durynsko, od 1764 Nový Svět v Krkonoších). V poslední čtvrti 18.st. se v Holandsku zdobí s. punktováním diamantovým hrotem. Koncem 18. a zač.19.st. má úspěch angl. a irské broušené olovnaté s., zvl. svícny, lustry s klasicistním dekorem (motivy kamínků, kuliček, klínové řezy), který dále rozvíjejí č. skláři v Novém Světě (někdy doplňován zatavováním inkrustací). V Drážďanech a Vídni se na zač. 19.st. vyrábí s. malované transparentními emaily; romantismus přináší zálibu v barevném s. (hyalit, lithyalin, agatiny, kobaltové s., rubínové s., opály, uranové s.). Skla jsou barvena nejen ve hmotě, ale i vrstvením nebo barevnými lazurami a listry, broušeným či řezaným dekorem se odhaluje čirá spodní vrstva (též stínidla - tzv. litofanie). V USA, Anglii a Francii se rozvinula technol. s. foukaného do kovových forem a lisovaného, které imitovalo anglo-irské broušené s. V období historismu dochází k vědomému navázání na staré vzory, zejm. ant., renes. (sklárna A. Salviatiho v Muranu napodobuje benátský styl) a na umění Blízkého (vídeňská firma J. & L. Lobmeyr) a Dálného východu (E. Gallé, 1846-1904) či baroka - hutně tvarované s. s nataveným a štípaným dekorem rostlinných tvarů (tzv. fancy-glass) v Anglii koncem 18.st. Tato orientace připravila zároveň půdu secesi (E. Gallé, vrstvené s. leptané a ryté, H. Cros, 1840-1907, technika pâte de verre - tvarování s. do formy, L. C. Tiffany - s. s iridujícím povrchem). Nový přístup k dekoru přináší vídeňská škola (Wiener Werkstätte), na niž navázalo družstvo Artěl v Praze. Na počátku 20.st. se využívá podnětů kubismu (Art déco - Vídeň, Paříž). Nová estetika funkcionalismu se prosazuje již v Bauhausu; s podnětnými impulsy v období mezi válkami přichází zejm. švédské (vrstvené sklo zdobené přesklenými bublinami) a italské sklářství (P. Venini, 1895-1959, E. Barovier, 1889-1974) - s. jednoduchých funkcionalistických tvarů a výrazné barevnosti. Č. sklo, v němž se ve 20. a 30. letech kladně odráží vliv pražské Uměleckoprům. školy a Železnobrodské sklářské školy (J. Horejc, J. Drahoňovský, A. Metelák, L. Smrčková), se po stagnaci v období 2.svět. války znovu rozvíjí od konce 50.let (V. Lišková, S. Libenský, P. Hlava).
