sen obecně
sen, 1. přeneseně přelud, vidina, zdání. V.t. vědomí obecně; 2. alterovaný (proti stavu bdělosti změněný) stav vědomí člověka a některých vyšších živočichů, vázaný na spánkovou aktivitu organismu ve formě halucinatorního odvíjení časově, prostorově a významově neuspořádaných paměťových stop za spolupůsobení aktuálních vnějších i vnitřních (fyziol., orgánových či tkáňových) podnětů; psychosomaticky podmíněná aktivita neurofyziol. charakteru vznikající ve fázi tak zvaného REM spánku za předpokladu částečného útlumu mozkové kůry; specifická, periodicky se opakující činnost mozku víceméně neurčené etiologie, přetvářející latentní psychické obsahy v procesu spontánní imaginace do snového prožitku, který je díky své senzoričnosti, osobité obrazivosti a subtilní prchavosti bezprostředně a do důsledku obj. nereprodukovatelný. Snová realita, která předkládá "zaskočenému já" zážitky nepodléhající zákonům kauzality a do níž "bránící se já" vkládá svůj chaotický řád, vytváří komplexní snový text na pomezí vědomí a bezvědomí, resp. sdělitelného a nesdělitelného. Většina psychol. teorií pokládá tento text za nositele hlubšího významu, který lze odhalit výkladem zal. na analytickém postupu od manifestního obsahu snu (subj. popsatelný snový sujet) k obsahu skrytému (motivační tendence individua zašifrované v symbolickém kontextu snu, charakterizovaném přesouváním významů do oblasti relat. nelogických vztahů). Skutečnost iluzorní snové projekce nesplnitelných přání poukázala na značnou výpovědní hodnotu snu, zakotvenou v rovině nevědomí. Teze, podle níž vnějškově absurdní stavba snu podmíněná útlumem vyšších psychických funkcí má svou vnitřní logiku, tak část. naznačila zdroje emocionální deformace snového prostoru ve všech aspektech a formách snových textur. Současně upozornila na vztah snové diskontinuity a lidské vůle (ovlivnitelnost průběhu snů vůlí, "sny na pokračování") a oddělila s. od ostatních fenoménů změněného vědomí (poruchy vnímání, intoxikace, revelace). Funkční sepjatost spánku a snu v rozporuplném vztahu "já" k snové realitě si vynutilo v opozici proti hlubinně psychol. teoriím postulování teze, podle níž je s. v prvním (prožitkovém) plánu de facto nesdělitelný, ve druhém (rekonstrukčním) plánu zkreslený a ve třetím (interpretačním) plánu tudíž bezvýznamný. Těsná vázanost snu na spánek vedla ke klasifikujícímu odlišení snu od snění, prezentovanému vnitřní (představovou a fantazijní) aktivitou člověka bez evidentní vazby na spánek (denní snění). Jako protipól racionální (myšlenkové) činnosti představuje snění volný sled představ zaměřených ke splnění určitého přání v rovině fantazie ("myšlení splňující přání"). Náboj tvořivosti uzamčený v poutech snu se otevírá v širokém proudu snění realizačním možnostem, které mohou ze snění vytvořit hluboký zdroj konstruktivní inspirace, ale i destruktivní nástroj psychické eroze. Zatímco skutečný význam snu jako by tkvěl přímo v jeho zlomkovité okamžikovosti a nepostřehnutelnosti, je význam snění posunut do polohy časové souměřitelnosti, ať v regenerativním či degenerativním smyslu.
