reformace
reformace [lat.], náb., polit. a sociální hnutí v 16.st. ve stř. a záp. Evropě, namířené proti ideologickému monopolu, fiskalismu a bohatství kat. církve; souviselo se spol. přeměnami v době přechodu od feud. k raně kap. vztahům, vedlo k vytvoření protestantských církví a význ. ovlivnilo polit. dění v Evropě. R. ve své kritice katolicismu navazovala na sektářská hnutí středověku (valdenští, lolardi) a na husitské rev. hnutí, které je pro svůj celospolečenský úspěch a mez. uznání nazýváno první reformací. Síření reformačních myšlenek bylo podmíněno laicizací vzdělání a rozvojem nár. kultur (překlad bible do nár. jazyků, uplatnění knihtisku). R. usilovala o obrodu kř. a o vytvoření "chudé církve" (projevy obrazoborectví). Stávala se ideologií měšťanských a lid. vrstev, přerůstala do sociálně rev. bojů (münsterská komuna), byla však zároveň využívána jak šlechtou k obnově jejího polit. vlivu a k záborům círk. majetků, tak i panovníky k prosazování státního absolutismu prostřednictvím sekularizace a vytváření zemských církví nezávislých na papeži. Za počátek r. je tradičně považováno vystoupení M. Luthera ve Wittenbergu 31. 10. 1517 proti odpustkům; Luther postupně odmítl zákl. dogmata a organizaci kat. církve; symbolicky se přihlásil k odkazu J. Husa. 1523 došlo k otevřenému reformačnímu vystoupení Zwingliho v Curychu. Lid. proticírk. a protifeud. r. v Německu vyvrcholila za něm. selské války (T. Müntzer, B. Hubmair, Ch. Schappeler). Šlechticko-měšťanský konzervativní proud, reprezentovaný především luterstvím (od 1530 augšpurské vyznání; vedle Luthera spoluautor P. Melanchthon), byl nakloněn k polit. kompromisu s Habsburky; první vlna náb. bojů v Německu byla ukončena 1555 augšpurským náb. mírem podle zásady cuius regio, eius religio. Luterství přijaly skandinávské státy a proniklo i do č. zemí, Uher, Polska a Pobaltí. 1524 se k r. připojil J. Kalvín, který působil, podobně jako U. Zwingli, ve Švýcarsku. Zwingliánství a kalvinismus (později spojeny v tzv. helvetské vyznání) obsahovaly výrazné protifeud. tendence a vede od nich přímá linie ke vzniku burž. ideologie. Kalvínství bezprostředně ovlivnilo reformační hnutí ve Francii (hugenotství) a stalo se ideologií niz. burž. Kalvínova Ženeva byla mez. centrem r., ovlivnila náb. vývoj na brit. ostrovech (J. Knox) a v dalších částech Evropy (Falc). V Anglii byla pod vlivem r. na pevnině uskutečněna r. "shora" Jindřichem VIII. (1534 Act of Supremacy); byla zal. anglikánská církev, kterou však puritáni (ideologové pozdější angl. burž. rev.), jako kompromisní, neuznali. V Itálii a na Pyrenejském poloostrově nepřerostla proticírk. kritika, případně rev. pokusy (G. Savonarola, 1494-97) do r. (valdenští se přitom udrželi v severoit. údolích až do souč.), zejm. v důsledku aktivní obrany kat. církve (Ignác z Loyoly od 1522). Ve Francii se k hugenotům připojila zejm. jihofr. burž. a část vysoké šlechty (Bourboni); boj o náb. charakter země přerostl v náb. války (1562-80, 1586-96), které Francii fakticky vyřadily z mez. politiky; byly ukončeny kompromisem za Jindřicha IV. Navarrského (1598 edikt nantský). Evr. r. ovlivnila dílčí reformy v kat. církvi (tridentský koncil) a vyvolala protireformaci, podporovanou v mezinárodním polit. měřítku zejm. špan. a rak. Habsburky. Celkově r. přispěla k odstranění mnohých feud. přežitků a k překonání středověké mentality, zahrnovala prvky novodobého chápání racionalismu, humanismu a polit. ekonomie, vytvořila nový typ kř. (protestantismus) a církví. Boj o r. rozhodující měrou poznamenal polit. dění v řadě evr. zemí; nově vzniklé rozpory, související s napětím mezi protestantskými a kat. mocnostmi, vedly později ke vzniku třicetileté války (1618-48). - V č. zemích byla r. uskutečněna de facto již sto let před ostatní Evropou; byl prolomen ideol. monopol církve a omezena její mocenská základna, bylo docíleno mez. uznání č. utrakvismu, vedle utrakvistické církve se zformovala jako církev evangelického typu jednota bratrská. Č. reformace navazovala na reformní hnutí 14.st., k jejím předchůdcům a zakl. patřili J. Hus, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra, J. Želivský, Mikuláš Biskupec, J. Rokycana, P. Chelčický. Nedostatkem utrakvistické církve bylo její částečné sepětí s katolicismem prostřednictvím zásady tzv. apoštolské posloupnosti (utrakvističtí kněží museli být svěceni biskupy, které však utrakvistická církev neměla). 1485 byla v Čechách vyhlášena svoboda vyznání pro poddané; mezi legální církve však zprvu nepatřila jednota bratrská, která navazovala na tradice valdenství a táborů. Od počátku 16.st. se utrakvisté začali rozdělovat na dvě křídla, označovaná v historiografii jako novoutrakvisté a staroutrakvisté. Zatímco staroutrakvisté směřovali ke splynutí s kat. církví (za cenu některých ústupků kat. církve, např. povolení přijímání podobojí v č. zemích), novoutrakvisté se sbližovali s evr. r., zejm. s luterstvím. Jednota bratrská byla částečně ovlivněna kalvínstvím. 1575 dosáhli novoutrakvisté a jednota bratrská ústního souhlasu panovníka (Maxmilián II.) s Českou konfesí, na jejímž základě byly obě evang. církve uznány za legální a k jejich ochraně byl zřízen stavovský sbor defenzorů. Tyto zásady nebyly respektovány za Rudolfa II. (akce proti jednotě bratrské). Č. evangelické stavy si vynutily 1608 na panovníkovi písemné potvrzení svých práv (1609 Majestát). Náb. a polit. rozpory v č. zemích vyústily později v č. stavovské povstání, které bylo 1618 zahájeno stavovskými defenzory. Porážka povstání 1620 umožnila Habsburkům potlačit stavovskou opozici, likvidovat legální postavení č. evangelických církví a prosadit násilnými prostředky rekatolizaci.
