realismus umění
realismus umění, um. a est. a) metoda um. ztvárnění skutečnosti vycházející z pravdivého zobrazení lidské osobnosti s jejími rozmanitými vztahy ke skutečnosti, odhalení zákonitého, typického prostřednictvím individuálního zobrazení života; prostupuje všemi um. druhy po celé dějiny um. V r. tvoří org. jednotu funkce poznávací, harmonizační (sjednocuje cit, rozum, vůli) a dorozumívací. Nezbytnou vlastností real. um. díla je jednota obsahu a formy; b) um. směr 19.st. usilující o pravdivé poznání a zobrazení skutečnosti. Název vznikl v 50.letech ve Francii (proklamoval jej G. Courbet) a označoval programovou orientaci soudobé liter. i výtv. um. na obj. neidealizované a místy sociálně kritické ztvárnění reality. K nejvýzn. projevům r. patří kritický r. a jako kvalitativně nový, vyšší stupeň socialistický realismus. - V literatuře se vyhranil realismus ve Francii v polovině 19. st. (J. Champfleury, 1821-1889, vydal 1857 programový spis Le Réalisme ). Krit. r. vznikal v 1.pol. 19.st., v Čechách a na Slovensku v 2.pol. 19.st., v době, kdy se prohlubují spol. rozpory kap. Mezi nejvýzn. představitele krit. r. patří ve fr. literatuře Stendhal, H. de Balzac a G. Flaubert, v anglosaské Ch. Dickens, W. M. Thackeray, Mark Twain, v pol. B. Prus, v bulh. I. Vazov, v rus. N. V. Gogol, I. S. Turgeněv, I. A. Gončarov, L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij, A. P. Čechov, v č. J. Neruda, K. Světlá, V. Hálek, A. Stašek, K. V. Rais, J. Holeček, J. Herben, M. A. Simáček, A. Jirásek, J. Arbes, T. Nováková aj., v sl. liter. P. Országh-Hviezdoslav, Vajanský, T. Vansová, M. Kukučín, Timrava, Tajovský, Ľ. Podjavorinská, Jégé a další. Linii krit. real. tvorby ve 20.st. tvořivě rozvíjeli H. Barbusse, A. France, E. M. Remarque, R. Rolland, T. Dreiser, E. Hemingway, J. Galsworthy, G. Greene, T. Mann, S. Zweig, M. A. Nexø, K. Čapek, J. Hašek a další. - Ve výtv. um. byli iniciátory real. úsilí ve fr. mal. G. Courbet, C. Corot, H. Daumier, J. F. Millet, v Rusku peredvižnici, v Čechách K. Purkyně, V. Barvitius A. Chittussi. - V divadle přispěl r. koncem 19. st. k obratu směrem k aktuálním problémům zejména měšťanské spol., k níž zaujal krit. postoj (užívá se též pojmu kritický r.). V dramatu byli jeho představiteli zvláště A. N. Ostrovskij, A. P. Čechov, M. Gorkij, L. N. Tolstoj, G. Hauptmann, H. Ibsen, raný G. B. Shaw, u nás L. Stroupežnický, G. Preissová, bratři Mrštíkové. Scénický r. probojovával fr. režisér A. Antoine, nejhlouběji zásady r. rozvinul K. S. Stanislavskij. V herectví, které v té době postihuje psychol. stránku postav, vznikl směr psychol. r. (T. Salvini, E. Duseová, E. Vojan, H. Kvapilová). V obecném pojetí odrazu obj. skutečnosti jedna z hl. linií vývoje div. od ant. až do souč. Div. je formou zobrazení, analogickým obrazem života (jednání postav v určitém prostředí) a tento nezprostředkovaný obraz obsahuje silný objektivní princip. V.t realismus obecně, realismus český.
