rasismus
rasismus [-iz-], soubor nevědeckých koncepcí, vycházejících z předpokladu o fyzické a duševní nerovnosti a nerovnocennosti lidských plemen (ras) a o rozhodujícím vlivu rasových odlišností na dějiny a kulturu lidské společnosti. Všem rasovým teoriím je vlastní antihumanistická představa o prapůvodním rozdělení lidstva na vyšší a nižší rasy; vyšší rasy mají být tvůrčí a nositeli civilizace, mají být povolány k vládnutí, kdežto nižší rasy, neschopné kulturní tvořivosti, se stávají objektem vykořisťování a útlaku. Je třeba ostře odlišovat rasistické teorie, tedy ideologii rasismu, a nauku o rasách, jež tvoří součást vědecké antropologie a je s rasismem v příkrém rozporu. - Představy o přirozené nerovnosti lidí vznikaly již v otrokářské společnosti, kde sloužily k ospravedlňování nadvlády otrokářů nad otroky. Středověk věřil, že mezi šlechtici a nešlechtici existují rozdíly "v krvi". Když evropské státy vytvářely svá koloniální impéria, měl r. zdůvodňovat porobu a někdy i vyhlazování tzv. domorodců. Pokusy o soustavné teoretické zdůvodnění r. se objevují od pol. 19.st. J. A. Gobineau ve spise Essai sur l'inégalité des races humaines (Nerovnost lidských ras) vydával árijce za tvůrce všech nejvyšších kulturních hodnot a nejčistší árijství spatřoval ztělesněno v aristokracii germánských národů. Ztotožňoval mylně rasové a jazvkové členění obyvatelstva. V USA se šířily teorie polygenismu o původu lidských plemen z různých druhů předchůdců člověka, které měly dokazovat mj. méněcennost černochů. R. se dále proplétá s takovými teoriemi, jako sociální darwinismus, který zneužívá myšlenek o přirozeném výběru a přežití nejschopnějších. R široce využíval i eugeniky, genetiky a malthuziánství. Po 1. svět. válce získal v Německu popularitu "nordický mýtus" o převaze tzv. nordické rasy nad všemi ostatními, přicemž se určité rasové charakteristiky (dlouholebost, plavovlasost) spojovaly s národy mluvícími germánskými jazyky. Tato německá odrůda r. navazovala na dřívější názory Francouzů Gobineaua a Lapouge. Teorie rasismu byla dále propracovávána a rozvíjena různými pseudovědci, kteří otevřeně podporovali nacismus. V době nacistické diktatury se stal rasismus součástí oficiální ideologie německého fašismu a byl využíván k ospravedlňování expanzívní politiky a vyhlazování miliónů příslušníků různých národů. "Rasová opatření" uplatňoval i japonský militarismus a do určité míry italský fašismus. Po 2.svět. válce vystupovali rasisté s rafinovanějšími argumenty, např. se odvolávali na testy inteligence domněle dokazující rasovou podmíněnost intelektuálních schopností. Do 1990 v Jihoafrické rep. platilo rasové zákonodárství provázená politikou apartheidu. Tak v Portugalsku až do pádu fašistické diktatury 1974 byla prováděna rasová diskriminace vůči původnímu africkému obyvatelstvu v Angole, Mosambiku a v Guineji-Bissau. Rasová diskriminace byla jednoznačně odsouzena i v řadě dokumentů OSN.
