rakouské výtvarné umění

rakouské výtvarné umění, specifické rysy um. souvisí s těsnou vazbou k Itálii, Německu a ke Španělsku. Archeol. nálezy svědčí o um. tvorbě již od paleolitu ( Willendorfská venuše ), význ. postavení zaujímalo dnešní území Rakouska v době železné a později za řím. nadvlády, s níž jsou spojeny pocátky šíření kř. ve 3.st. Význ. centry um. tvorby byly kláštery (Sankt Peter a Nonnberg v Salcburku), budované od 6.st. V knižním mal. proslul Salcburk, který získal výraznou inspiraci z irských předloh (Cuthberchtův evangeliár, Codex Míllenarius ). Specifickým projevem rak. rom. arch. byly centrální hřbitovní kaple - karnery ( Mödling, Tulln ). Z nástěnné rom. malby se zachovaly cykly v Sankt Proculus u Naturns, v zámku Tirol, v kostelech v Gurku (Korutany) a Klosterneuburgu. V knižním mal. si význ. místo udržel Salcburk (bible v Admontu, antifonář ze Sankt Peter). Z prací um. řemesla patří k nejdůl. tzv. Tassilův kalich z 770, přenosný oltář z Melku, krucifix z Bischofshofenu u Salcburku a především klosterneuburský oltář Nicolase z Verdunu z 1181. Raně got. arch. pronikala do Rakouska s cisterciáckým řádem (Heiligenkreuz v Dolních Rakousích). Ve 14.st. se um. centrem stala Vídeň a stavební huť u sv. Štěpána. Nejčastějším sakrálním prostorem se stal typ halového kostela. V soch. získala význ. postavení huť u sv. Štěpána, která spolu se Salcburkem zasáhla do konstituování krásného slohu kolem 1400. V 15.st. pronikaly do Rakouska real. tendence dílem Gerhaerta z Leidenu, jehož tvorba ovlivnila i práce J. Kaschauera a dalších. K předním pozdně got. sochařům patřili Michael Pacher (oltář v Griesu a v Sankt Wolfgangu), Mistr kefemarktského oltáře a L. Luchsperger (†1501). Got. deskové mal. v raném období představuje syntézu it. malby trecenta s principy severskými (Klosterneuburský oltář, 1331), kolem pol. 14.st. bylo ovlivněno pražskou karlovskou malbou a později krásným slohem. Na zač. 16.st. dosáhlo vrcholu v tzv. podunajské škole, s charakteristickou expresivitou a barevností (R. Frueauf ml., W. Huber, kolem 1485-1553, M. Reichlich, činný koncem 15. a zač. 16.st. a něm. malíři A. Altdorfer a L. Cranach st. Renes. um. pronikalo pozvolna, rychleji se rozšířil manýrismus kolem 1600. K velkým stavbám 1.pol. 17.st. patří např. dóm v Salcburku a jezuitský kostel v lnnsbrucku. Předními barokními architekty byli J. B. Fischer z Erlachu (Hofburg, Schönbrunn ve Vídni), J. L. von Hildebrandt. (Horní a Dolní belvedér ve Vídni) a J. Prandtauer (Melk). Mezi barokními sochaři vynikli B. Permoser a G. R. Donner, z malířů prosluli zvl. F. A. Maulbertsch a P. Troger. Klasicistní stavby vyrostly zejm. ve Vídni (Všeob. nemocnice) a spolu s historizujícími slohy vtiskly m. výraznou podobu. V 19.st. vznikla na akademii výtv. um. ve Vídni skupina nazarénů, malířů později působících v Římě, s programem zdůrazňujícím náb. pietismus. V 2.pol. 19.st. převažuje historizující arch. něm. architektů (G. Semper), oficiální mal. reprezentuje H. Makart. Pod vlivem naturalismu a impresionismu se rozvíjí žánrové mal. a krajinomalba, koncem st. se prosazuje symbolismus a secese (G. Klimt) a expresionismus (A. Kubin). Zač. 20. století se vytvořila významná vídeňská arch. škola (. Wagner, J. Hoffmann, J. Olbrich, A. Loos), jejíž představiteléprošli vývojem od secese k racionalistické moderně a funkcionalismu; v mal. je vedoucí osobností . Kokoschka, v soch. F. Wotruba. Těžištěm meziválečného a poválečného vývoje r. v. u. je dem., krit. proud protifašist. a protiválečného um., do něhož se zapojily všechny význ. osobnosti (. Kokoschka, A. Kubin). Současně v 50. a 60. letech um. tvorba čerpá z podnětů meziválečné moderny - rozvíjí se surrealismus, magický realismus a abstraktní malba s ohlasy secese (F. Hundertwasser, *1928, P. Hausner, *1914, E. Brauer, *1929), novým směrem je tašismus (M. Prachensky, *1923, W. Hollegha, *1929, J. Mikl, *1929). V soch. vyniká tektonická tvorba F. Wotruby (kamenné plastiky postav).