radiokarbonové datování
radiokarbonové datování, radiouhlíkové datování - v archeol. způsob absolutního časového určení nálezů, zejm. ze starších období pravěku (mladý paleolit až doba bronzová). Spočívá v měření zbytku izotopu uhlíku 14C v odumřelých organismech, do nichž se dostával ve formě oxidu uhličitého (CO2) za jejich života. Uhlík 14C má poločas rozpadu asi 5 570 roků a vzniká v atmosféře vlivem kosm. záření. Intenzita kosm. záření dopadajícího do atmosféry se však časem mění (v důsledku změn zemského magn. pole, které ovlivňuje pronikání kosm. záření do atmosféry), a proto r. d. dává spolehlivé výsledky asi do 5 000 roků, max. je použitelné do 40 000 roků. Zjištěné hodnoty se opravují zejm. dendrochronologií.
