pragmatická sankce
pragmatická sankce, lat. sanctio pragmatica - druh zákl. zákona vyskytující se zejm. ve feud. právu jako norma, která měla být podle úmyslu zákonodárce nezrušitelná a nezměnitelná; a) nařízení vydané 554 císařem Justiniánem I.; obnovovala po porážce Totily práva řím. šlechty v Itálii; b) nařízení fr. krále Karla VIl. vydané 7. 7. 1438 v Bourges; zákl. dokument galikanismu. P. s. vycházela z jednání basilejského koncilu, potvrzovala nadřazenost biskupů shromážděných na koncilu nad papežem, volitelnost biskupů a opatů a právo panovníka zasahovat do círk. záležitostí. Přestože platnost p. s. několikrát zrušena, v praxi se podle ní řídily vztahy mezi státem a církví ve Francii až do 1789; c) nařízení císaře Karla VI. z 19. 4. 1713 o nástupnictví v habsburských zemích, které se zároveň stalo zákl. zákonem habsburského soustátí (od 1804 rak. císařství, od 1867 Rakousko-Uhersko) do 1918. Vycházelo z "tajné rodinné smlouvy" z 12. 9. 1703 o rozdělení nástupnictví v zemích rak. a špan. Habsburků (císař Leopold I., jeho synové Josef I. a Karel VI., tehdy jako Karel III. pretendent špan. trůnu). Byla vydána po smrti Josefa I., stanovila neoddělitelnost do té doby formálně nezávislých států ovládaných Habsburky (včetně Španělska) a přednostní dědické právo dcer Karla VI.; její platnost byla v praxi omezena výsledky rastattského míru 1714 (ztráta Španělska). P. s. byla císařem předložena ke schválení zemským sněmům: český ji přijal 1720 bez výhrad, uh. 1722 s omezením posilujícím zvl. postavení Uher. Charv. sněm uznal obsah p. s. již 1712 (tzv. charv. p. s.), aby obhájil státopráv. postavení Charvátska, ohrožené nátlakem uh. šlechty. Mez. uznání p. s. se stalo osou polit. Karla Vl. a bylo ho dosaženo za cenu velkých ústupků (např. rezignace na obchod s Indií); přesto po smrti Karla VI. vystoupila proti dědickým nárokům Karlovy dcery Marie Terezie koalice evr. států (války o dědictví rakouské); d) 31. 3. 1830 ve Španělsku zavedený nástupnický řád, který nahrazoval sálský zákon (platný od 1713) o přednosti nástupnictví všech mužů král. rodu před ženami. P. s. byla návratem k tradičnímu nástupnickému systému; schválena kortesy již 1789, ale podepsána až 1830 Ferdinandem VII., který chtěl zajistit trůn svému přímému potomku, kterým pak byla Isabela II. Vyloučení králova bratra z nástupnictví se stalo podnětem ke karlistickým válkám.
