polská kinematografie
polská kinematografie, první filmy natočeny 1907-08, 1912 zal. společnost Sfinks. Mez. úspěch však zaznamenala až produkce po 2.svět. válce (např. film W. Jakubowské Osvětim ). V 50.letech se formovala ,,polská filmová škola", jejímiž představiteli byli J. Kawalerowicz (Vlak , Matka Johana od Andělů , výpravný velkofilm Faraón ), A. Munk (Clověk na kolejích , Eroica , Pasažérka ), A. Wajda (Kanály , Popel a démant ), W. J. Has (Smyčka , Rozloučení ). Toto období charakterizuje zvýšený zájem o téma hitlerovské okupace, nár. odboje a období prvních poválečných let. Mez. úspěch měl i film animovaný (W. Borowczyk, J. Lenica) a dokumentární (A. Munk, A. Wajda). V polovině 60.let debutovali režiséři R. Polanski a J. Skolimowski, v 70.letech se vedle st. tvůrců prosazují i výrazné mladé talenty, snažící se postihnout současnost: K. Zanussi (Struktura krystalu , Iluminace , Ochranné zbarvení , Spirála , Kontrakt ), G. Królikiewicz (Skrz naskrz . Tančící jestřáb . Klenot svědomí ), M. Piwowski (Plavba . Promiňte . tady bijí? ), K. Kieslowski (Jizva . Amatér ), F. Falk (Předtanečník . Šance , Byl džez ) a další.
