pohádka obecně
pohádka, vyprávění vymyšlené s básnickou fantazií, zejm. ze světa nadpřirozených jevů; příběh, který není vázán na podmínky reálného života, každý si ho rád poslechne, třebaže nevěří, že by se mohl přihodit ve skutečnosti. Ze slohového hlediska jsou pro pohádku charakteristické ustálené začátky i závěry a doslovně opakované či přejímané přímé řeči ( loci communes), trojí opakování (tři epizody, úkoly, předměty, tři doprovodná zvířata, tři bratři, švagři apod.), v oblibě jsou některá další čísla (sedm, devět, dvanáct, čtyřicet, sto), ve výstavbě syžetu se uplatňuje gradace. Figury a situace nejsou podrobně prokresleny, děj nebývá psychologicky motivován, charakteristické je typové označení jednajících osob, většinou beze jmen. Nereálná je krajina i lokalita, kde se děj odehrává; onen svět netvoří zvláštní jednotku, je nedílnou součástí světa pohádkového. Při líčení děje tvoří p. prudké kontrasty: dobrý/zlý, velký/malý, bohatý/chudý, vznešený/prostý. Přes velkou bohatost a rozmanitost dějových zápletek není p. volnou hrou fantazie, jsou tu naopak přísné vazby a pravidla. - P. náleží k univerzálním epickým druhům: její historický vývoj probíhá od starověku. Základy evropské p. jsou nacházeny ve staroindickém eposu (Pańčatantra), ve staroegyptské literatuře (Pravda a Křivda, Anu a Bata, Rhampsinitův poklad). Pohádkové prvky obsahují starověké mýty Předního východu a další obsáhlé epické skladby (Gilgameš, Etana, Illujanka), přispěla i klasická antika Středomoří (Amor a Psyché).
