panteismus
panteismus [-iz-, řec.], filoz. učení vycházející z jednoty boha a světa, z jejich ztotožnění. Zahrnuje názory, jež proti teismu popírají zásadní rozdíl mezi vírou v osobního boha a přírodou a v tomto smyslu představují formu monismu. V panteistických koncepcích se často skrývaly naturalistické tendence rozpouštějící boha v přírodě, jež vedou k materialismu a k ateismu (např. Xenofanés, G. Bruno, J. W. Goethe). ldeal. p. vyvozuje svět z boha, uznává jen jejich podmíněnou jednotu (například středověká mystika, J. Böhme, F. W. J. Schelling); vyjadřuje tendenci po smíření protikladu hmoty a ducha. Termín p. zavedl na přelomu 17. a 18.st. J. Toland.
