předmět
předmět 1. filoz. zpravidla totéž co věc; část, jednotka skutečnosti; vše, co může vstupovat ve vztahy a mít vlastnosti. P. ve smyslu objektu je vše, co se dostává do okruhu teor.-praktické činnosti subjektu. Rozlišují se předměty materiální (suroviny, zboží) a ideální (pojmy, soudy). Metafyzický mater. ztotožňoval materiální předměty s tělesy, avšak mnoho materiálních předmětů (elementární částice, elmag. a gravitační pole) nejsou tělesy. - V širším smyslu je jakýkoli jev i proces rovněž předmětem. V ideal. systému Hegelově znamená zpředmětnění vždy odcizení. Fenomenologie předpokládá podstatnou zaměřenost vědomí na předmět, který je tak nerozlučně spjat s vědomím; 2. jaz. větný člen rozvíjející sloveso nebo dějové přídavné jméno; udává osobu, zvíře, věc atd., které jsou slovesným dějem zasazeny, dotčeny nebo na něž děj přechází, popř. které slovesnou činností vznikají. Podle vazby členu řídícího (rekce), s kterým tvoří větnou dvojici, bývá v akuzativu (přímý p. přechodných sloves: číst knihu) nebo v jiných pádech, prostých, tj. genitivu a dativu, či předložkových (nepřímý p. nepřechodných sloves: zbavit útrap, žádat o ruku). Mezi p. a příslovečným předmětem je plynulý přechod (nasytit chlebem). V.t. patiens.
