příroda obecně
příroda, 1. v nejširším smyslu vše, co existuje v nekonečné mnohotvárnosti (forem) bytí; v tomto smyslu je pojem p. stejného řádu jako hmota, svět, vesmír; 2. v užším smyslu anorg. a org. svět jako předmět studia přír. věd; p. je úhrnným objektem přírodovědy; 3. v nejužším smyslu souhrn přír. podmínek lidské spol., které podmiňují její existenci a vývoj včetně zpětného vlivu spol. na p., tedy i člověkem pozměněná "druhá příroda." V obou nejobecnějších významech je p. předmětem studia filoz. a metodologie věd, které vypracovávají její nejobecnější charakteristiku, opírajíce se přitom o výsledky jednotlivých přírodovědných oborů. Pojem p. je mezním pojmem, jednou z nejobecnějších abstrakcí, ale pojmem nutným, pravdivou abstrakcí, výsledkem dlouhého vývoje filoz. a přír. věd. Zákl. charakteristiky přírody jsou její univerzalita, zákonitost a samostatnost. Jako taková se dostává výrazně do popředí ve spol.-kult. myšlení v epoše renes. v průběhu boje s náb. dogmatismem a středověkou scholastikou; idea p. se však definitivně upevňuje teprve na zákl. řady úspěchů empirické přírodovědy v průběhu 16.-18.st. Souč. přírodověda navazuje na novověké tradice v pojetí p., avšak vnáší do nich některé zásadně nové poznatky. Tak se plně uplatňuje princip vývoje a aplikuje se na veškerou p., odhalují se specifické zákonitosti pohybu p. v různých oblastech a formách pohybu hmoty, na různých úrovních její strukturní organizace, obohacují se představy o typech příčinných vztahů v p., v důsledku teorie relativity se podstatně mění představy o prostoročasové organizaci objektů, souč. kosmologie obohacuje lidské představy o zaměřenosti přír. procesů; objevy v oblasti fyziky mikrosvěta podstatně rozšiřují kategorii příčinnosti; ekologie ukazuje hlouběji a významněji celostnost p. jako jednotného systému. Vzájemné vztahy mezi člověkem a p. ukazují p. jako předpoklad lidské existence a zároveň umožňují pochopit p. i v materiálních podmínkách lidského života, v hmotné kult., vytvořené společností. Tak kategorie p. svým způsobem integruje přír. a spol. vědy. Protože vzájemné působení p. a spol. se uskutečňuje prostřednictvím lidské aktivity, vede intenzívní rozvoj spol. věd k tomu, že spolu s pojmem p. začíná hrát integrující roli ve vědě i kategorie aktivity. Až do začátku věd.tech. rev. bylo využívání přír. zdrojů společností převážně extenzívní. Kolem pol. 20.st. nastává krize tohoto způsobu využívání p. Přír. zdroje se vyčerpávají, svět. populace se zmnohonásobuje, vliv člověka na p. nabývá planetárních rozměrů a narušuje dosavadní mechanismy autoregulace živé p. To si vynucuje přechod od extenzívního k intenzívnímu způsobu využívání p., tj. k využívání daleko plnějšímu, efektivnějšímu a racionálnějšímu. Hl. nástrojem intenzívní regulace využívání p. se stává věda. P. se stále více přeměňuje v podstatnou a racionálně řízenou složku spol. organismu. - Poměr lidí k p. se hist. vyvíjí. Prvobytný člověk splýval téměř úplně s p., její jevy a síly si oduševňoval a vykládal mytologicky, neboť mu chyběly racionální důvody ke kontrapozici p. a člověka. Teprve když se filoz. oddělila od mytol., stala se p. předmětem teor. myšlení. Ta část p., kterou lidé včleňovali do koloběhu své praktické činnosti, byla demytologizována a chápána z utilitárních pragmatických hledisek, jak je tomu do značné míry až dodnes. Jako hodnota se p. jevila jako síla, která nekonečně přesahuje člověka a symbolizuje mu ideál vesmírné harmonie a dokonalosti nestvořené člověkem. Zcela jinak pojímal p. křesťanský středověk, v němž p., ztělesňující hmotný princip, tj. to pozemské, konečné a hříšné, byla bezprostředně podřízena principu ducha, nadsvětskému bohu. Renes. obnovila ant. ideál harmonické a dokonalé přírody. Tato koncepce pak mnohokrát ožívala v různých podobách, např. v osvícenství ve formě "přirozeného práva," "lidské přirozenosti," "přirozeného zákona," v řadě škol a směrů hlásajících ,,návrat k přírodě" a odvrat od burž. civilizace. Když se p. stala předmětem soustavného věd. výzkumu a velký prům. ztělesnil aktivní osvojování p. člověkem, začaly se transformovat dřívější idealizující a poetizující představy o p. Empirická a experimentální přírodověda vyzdvihla ideu dotazování se p., ideu experimentu jako otázky položené přírodě. P. se mění v objekt výzkumu, kolbiště boje s přír. silami, v inertní sílu, která klade odpor, ale musí být člověkem pokořena. Když však síly spol. vzrostly tak, že se staly souměřitelnými se silami p., když aktivita člověka dosáhla planetárních rozměrů, přestal být utilitárně pragmatický vztah k p. dostačující a musí být doplňován rostoucím vědomím závislosti p. na člověku a jeho činnosti. Nyní se formují nové hodnotové vztahy k p., které lze nazvat spol.historickými: vycházejí z hodnocení p. jako univerzálního a jedinečného "příbytku" lidského rodu a veškeré jeho kultury. To předpokládá zodpovědný vztah k p., neustálé slaďování potřeb společnosti a možností p., respektování toho, že člověk i celé lidstvo jsou součástí p. Idea abs. panství člověka nad p. je nyní nahrazována ideou vztahů dvou "partnerů", jejichž síly jsou souměřitelné. Teor. výrazem tohoto přehodnocení je zpočátku Vernadského myšlenka "noosféry", později celosvět. úsilí o ochranu p. a životního prostředí.
