oběť
oběť, rituál či součást rituálu, umožňující podle náb. představ dosáhnout formou reálného úkonu obětování kontaktu s božstvem, zmnožit jeho sílu a naklonit je tomu, kdo obětoval; jeden z nejst. a nejfrekventovanějších náb. obřadů. Ve st. dobách o. přinášel nejst. člen rodu, později nejvýzn. člen určité skupiny (např. vojevůdce). Na zákl. pův. zvyklostí se postupně vyvinula funkce kněze-obětníka, který zastupoval jednotlivce, skupiny obyv. i celé obce. O. se přinášela za konkrétním cílem (o. děkovná, prosebná); opakující se životní událost (narození dítěte) a omezení na určitý kult umožnily vznik pravidelných o. se závaznými předpisy, v nichž se dodržovaly často starobylé magické úkony. O. předcházela očista. Forma o. byla buď nekrvavá (zeměd. plodiny, byliny, věcné dary), nebo krvavá; nejvyšší krvavou o. byla o. vybraného člověka, nahrazená později obřady s použitím symbolů. Doba trvání o. (resp. doba mezi o.) byla velmi rozmanitá, stejně jako její vlastní průběh. Za provádění o. se pův. obětníkům neplatilo, za helénismu však byly u některých chrámů předepsány obětní sazby.
